Taehyung P. O. V.
Venku už se začíná pomalu smrákat, měl bych jít do sprchy dřív, než mi tam zase vlezou tetičky, nebo máma, mají ve zvyku v té koupelně trávit dlouhou dobu, nikdy nepochopím, co jim tak trvá na tom, osprchovat se, vyčistit zuby, případně se už tam obléct do spacího oblečení.
Vyjdu tedy z pokoje a zamířím rovnou do koupelny, ale zarazí mě další hádka vycházející z kuchyně. Zamračím se a rozhodnutý, že už se nenechám jen tak odbýt, vejdu do obýváku a projdu až ke kuchyni, odkud vychází hlasy, i mámin pláč.
„Umi, prosím, vezmi si alespoň jeden, nebrala jsi je už celý týden."
„Já to nechci, Siuny, co na tom nechápeš! Už je to všechno jedno..." vtrhnu do kuchyně a zahledím se na dvě ženy, jak stojí u stolu, teta Siuny drží v ruce nějakou krabičku s prášky a povzdechne si nad mým příchodem.
„Taehyungie, běž pryč, potřebujeme být tady s maminkou sami." Pronese, ale já zakroutím hlavou a přijdu až k nim.
„Ne, nejdu pryč, chci vědět, co se tady děje, máma snad bere nějaké léky?! Nebo by spíš měla brát?! Řekněte mi konečně, o co tady jde!" křiknu zoufale, ale nad tím se máma rozvzlyká ještě víc a odejde z kuchyně pryč, zatím, co teta Siuny si frustrovaně sedne ke stolu. Promne si čelo a krabičku s prášky s prásknutím odhodí na linku.
„Aish, je to špatný, Taehyungie, je zle a bude ještě hůř." Pronese sklesle a chytne se dlaní za čelo, přitom se zklamaně zadívá někam do prázdna před sebe. Se svraštěným obočím se zapřu o stůl těsně vedle ní, a to jí donutí zvednout ke mně zrak.
„Teto Siuny...prosím, co se děje, potřebuju to vědět, proč je to špatný, něco s mámou?" Ona si povzdechne a mlčky přikývne na souhlas. Z tohohle mě zamrazí a hlavou se mi začnou honit ty nejhorší scénáře, přesto ale potlačím knedlík v krku a vážně se na ženu zadívám.
„Něco jí je...?" zeptám se trochu víc rozechvěle a čekám na odpověď, ta mi po chvilce přijde, když ke mně teta zvedne hlavu a se skleněnýma očima se na mě povzbudivě pousměje, jako by mě už předem chtěla utěšit.
„Má rakovinu plic." Po těle mi přejede nepříjemný mráz a donutí moje tělo se zachvět. Ucítím, jak se mu začaly klepat nohy, ale zapřený o stůl se na ženu stále dívám a polykáním a mrkáním se snažím potlačit nával slz.
„Bude v nemocnici? Na chemoterapii..." šeptnu sípavě, ale teta zakroutí hlavou.
„Doktoři to zjistili pozdě, hodně pozdě. Léčba by už byla zbytečná. Dali jí jen nějaké tabletky na zvýšení imunity a životní kvality, ale ona to nechce brát, nevidí v tom žádnou spásu, je si dobře vědoma toho, že už tady nebude dlouho." Úplně se mi stáhne hrdlo a v těle se mi sevřou snad všechny orgány včetně žaludku, který by teď nejraději vyzvracel všechno, co v sobě má. I když jsem se ty slzy snažil potlačit, ucítím, jak mi jich pár steče po tváři a dopadnou na špinavou plochu stolu.
„J-Jak dlouho...?" vydám ze sebe přidušeně. Tetička chvíli mlčí, nechce se jí to říkat, ale nakonec s povzdechnutím zakroutí hlavou.
„Čtyři měsíce...maximálně." Rozechvějí se mi rty, až se do nich musím pevně zahryznout, abych je utišil, slzy už ale rozmrkat nedokážu, pustím ven celé proudy a v dlani sevřu lem svého trička. Musím na vzduch a to okamžitě.
Bez řečí se rozeběhnu pryč z kuchyně, přehodím přes sebe tenkou bundu a s klíčky v kapse vyběhnu ven z bytu. Venku je dost chladno, taky občas spadne malá kapka deště, ale tohle je mi v tuhle chvíli jedno, nasadím si kapuci a rychlejším krokem vyrazím směrem k fotbalovému stadionu, kde jsme byli s Jungkookem.
Mám úplně sevřený žaludek, hrozně mě bolí břicho i hlava, z očí se mi stále derou slzy, které se ale snažím zamaskovat pod vlasy a kapucí.
Nejdu naštěstí moc dlouho, během pár minut se dostanu ke stadionu. Vyběhnu na tribunu a posadím se přesně doprostřed. Sice jsou sedadla trochu mokrá z mrholení, ale to mi nevadí, prostě si sednu a se zakloněnou hlavou chvějivě vydechnu.
„Tohle není pravda..." zašeptám si pro sebe, ale sám moc dobře vím, že ať už si teď namluvím cokoliv, je to k ničemu. Sice mě máma občas vážně štvala, vlastně víc než to, nesnášel jsem její chování, její závislost na cigaretách, ale tohle jsem nechtěl.
Vytáhnu z kapsy mobil a vyhledám na něm svoji písničku. Zavřu oči, když uslyším první tóny a nechám se tou hudbou unášet. Sice je mi zima a za nějakou chvilku budu nejspíš promočený, ale svoje okolí teď pro mě vůbec nic neznamená, potřebuju tady být, venku a sám, okolo nikdo nikde.
Myslel jsem, že to nějak zaženu, ten užírající pocit v mém krku, ale nezvládnu to, a nakonec přeci jen sklopím hlavu do kolen a těžce se rozbrečím. Možná mi tady opravdu něco chybí, nebo spíš...někdo. Asi bych teď chtěl cítit to teplo sálající z příjemného objetí, ať už od Jungkooka nebo od samotné mámy.
Jsem tady ale sám, proto křečovitě objemu sám sebe a nechám se unášet dalšími a dalšími vzlyky deroucími se na povrch.
Achjoo, vždycky se do toho psaní tak vžiju, že jsem pak na konci ubrečená ╥﹏╥
No, taky tam pak ale dělám chyby, protože čím víc se do toho vžiju, tím píšu rychleji a dělám překlepy, takže opravovat to po sobě je občas fakt horor :DD
Všem posílám objetí (.づ◕ᴗ◕)づ
(i když ho nechcete, nemáte na výběr!)
좋은 하루 보내세요!
ČTEŠ
In the Nook (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] „Jsem třeťák a šikanují mě prváci, není to úplně příjemné, ale jsou to holt ještě malé děti, které nechápou, že není nic špatného na tom mít dva otce, nebo pracovat v gay-baru." „Hmm, a ty jsi gay?" „Nejsem gay. Ty jo? Šikanují tě kvůli...
