In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

1.

Jungkook P. O. V.

Sním si svoji snídani v podobě sladkých lívanců s jahodami a prázdný talíř odnesu do kuchyně tátovi, který právě vyklízí myčku. Obdaruju ho spokojeným úsměvem, protože mi vždycky svým jídlem dokáže zpříjemnit ráno.

„Pochutnal sis?" optá se mě s úsměvem a já přikývnu.

„jako vždycky, appa." Musím ho přece pochválit, jako každé ráno, jako dobře vychovaný syn. I když se mnohým nelíbí, že mě vychovávají dva muži, ještě aby ne, v téhle zemi, ale já si myslím, že jsou lepší než mnohé normální rodiny. Pamatuju si na jejich svatbu v Americe, tehdy mi bylo deset a měl jsem opravdu úžasný zážitek, kdybychom tam jeli teď, tak se odmítám vrátit.

I oni tam chtěli zůstat, už proto, že za mého otce se tady považuje jen jeden – Yiunsan. Nakonec se ale vrátili, prý skrz moji školu, a tak dále, ale já bych svoji školu mile rád vyměnil, tady totiž docela trpím. No jo, být třeťák šikanovaný prváky a druháky je na houby, ale co nadělám, moc toho nezmůžu, ani učitelům si nemůžu stěžovat, protože tak akorát projeví svůj nezájem a lhostejnost, a já bych zase projevil svoji slabost, což taky nemám zapotřebí.

„Dneska jdete zase do baru, že?" optám se a táta přikývne.

„No jo, práce je práce, můžeš po škole přijít nám zase pomoct, ale je to na tobě, samozřejmě bys taky dostal nějaký výtěžek, jako minule."

„Ještě uvidím, podle toho, v kolik přijdu, ale mohl bych..." táta se usměje a sundá si svoji zástěru.

„Dobře, kdyžtak tě budeme čekat, jestli přijdeš, tak přijdeš, jestli ne, tak ne, jo?"

„Jasně, no, já už musím jít, ať nepřijdu pozdě na tělocvik."

„Dobře, měj se." Zamává mi a já jemu zase nazpátek.

„Ty taky." Odejdu z kuchyně a chytnu po svém batohu. Ti idioti chodí až těsně před zvoněním, asi aby se cítili víc, jako rebelové, když jsou na škole pomalu nejmladší, takže tam potřebuju být dřív a zalézt si do převlékárny, abych měl alespoň po ránu od nich pokoj.

***

Konečně dojdu do školy, aniž bych se potkal s někým nechtěným. Vlastně jsem se nepotkal ani s nikým z mojí třídy, asi je vážně trochu brzy. No, stejně lidi ze své třídy moc nemusím, oni mi sice nic nedělají, v podstatě mě tak nějak ignorují, občas si do mě jen rýpnou slovně, ale to málo kdy, spíš pro ně neexistuju, ale i tak jsou to idioti, kteří kouří, chlastají a chodí za školu, do toho ještě otravují děcka z áčka, protože tam jsou naopak všichni nějak moc přátelští, docela mě štve, že jsem nevychytal A, nejspíš bych se tam cítil líp, ale to už je teď jedno.

Ze skříňky si vezmu svoje věci na tělocvik a proběhnu přes chodbu do převlékárny. Naštěstí ji nezamykají, takže se můžu už rovnou převléct a sednout si tam na lavičku, než přijdou i ostatní.

Sundám ze sebe školní uniformu – bílá košile s tmavě modrým pruhem na konci rukávu, s tmavě modrou kravatou a černé kalhoty – a místo toho si na sebe nasadím bílé tričko a černé šortky, co máme opět všichni stejné.

„Oh, ty už jsi tady?" ozve se za mnou známý hlas a já pohlédnu směrem ke dveřím převlékárny. Pousměju se, když poznám docela neškodného blonďáka z mojí třídy, který jediný se se mnou baví a občas se mnou tráví čas.

„Ahoj, Yoongi, to bych se měl ptát spíš já tebe, ne? Nepřispal sis dneska?" blonďák s úšklebkem zakroutí hlavou a sedne si na lavičku vedle mě.

„využil jsem toho, že mě vezla mamka, takže jsem nemusel vlakem." Chápavě přikývnu, ale až teď si všimnu, že on tady vlastě nemá svůj vak s oblečením na tělocvik.

„Ty dneska necvičíš, nebo co?"

„Ne, omluvil jsem si to na dnešek, mám rýmu." Zasměju se a dloubnu mu prstem do ramene.

„Oh, no jo, to je hrozné, snad dneska přežiješ zbytek školy." Řeknu s falešnou lítostí a on mě propálí pohledem.

„Hele, nezáviď, vlastně odcházím o hodinu dřív, ještě jdu k zubaři."

„S rýmou?" pozvedne rameny a opře se o stěnu za ním. No jo, to je celý on, udělá cokoliv, jen aby se z něčeho ulil, hlavně z tělocviku, občas fakt nechápu, jak nemůže mít na konci roku z něčeho N, ale nedivil bych se, kdyby učitele podplácel flaškou vína (když už jsou jeho rodiče vinaři).

„Jen tak mimochodem, zítra nám odpadá matika a budeme mít místo ní zas tělocvik, ale spojený s áčkem, protože matikářka někam jde, asi zase něco skrz to její těhotenství." Oznámí mi bezvýrazně Yoongi a já si pro sebe tlesknu radostí. Jak já nesnáším matiku, teď obzvlášť, učitelka je těhotná a asi s ní hází hormony, ale dává nám samé přepadovky.

„To je bezva."

„Bezva?! Zbláznil ses? Budu si muset znovu omlouvat hodinu."

„Tak se pro jednou překonej a naklusej do té tělocvičny pěkně v úboru připraven hodit několik košů při basketu." Zasměju se, ale on zakroutí hlavou v nesouhlas.

„Basket je to jediné, co mě baví, takže kdybychom ho hráli, tak se neodhlašuju, jenže my jen šplháme po nějaké blbé tyčce, chtějí po nás salta na hrazdě, nebo nevím, co všechno, a ke konci hodiny pitomou teploušskou vybíjenou." Trochu dotčeně na něj pohlédnu, a on si nejspíš uvědomí, co řekl, proto svraští obočí a poplácá mě po rameni.

„Promiň, tím předposledním slovem jsem tě nechtěl nijak urazit, vím, že tvoji rodiče jsou...ehm, teplí, teda myslím...jako dva chlapi...no, víš co? Prostě na to zapomeň." Vydá ze sebe konečně a já s menším pousmáním zakroutím hlavou.

„nevadí, to je v pohodě. Ale spíš se mě to dotklo, protože mě vybíjená baví." Uchechtnu se a Yoongi se plácne do čela.

„S kým já se to bavím." 

No jo, první kapitoly vždycky takové nezajímavé, ale to se spraví 
(◕ᴗ◕✿)

Ale děkuju těm, co příběh začali číst a hlasovat pro něj 
(◡‿◡✿)