In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

46.

„Jungkooku, řeknu to teda ještě jednou...já neumím bruslit, jasný? Přizabiju se na tom ledě." Pronese celkem frustrovaně Taehyung a složí ruce na hrudi. Povzdechnu si a položím mu dlaň na rameno, nad tím ale pokroutí hlavou a odvrátí zrak.

„No tak, budu tě držet, bude to sranda, užijeme si to oba dva, uvidíš." Pousměju se, ale Taehyung ode mě odstoupí, aby se zbavil mojí dlaně na jeho rameni a s povzdechnutím protočí očima.

„Možná pro tebe to bude sranda, stejně nemám brusle." Řekne už o něco klidněji, ale stejně svým výrazem dává najevo, že se mu můj návrh na dnešní bruslení moc nelíbí. Usměju se a mávnu rukou.

„To není problém, já mám ještě staré, můžeš si je půjčit, no tak, Tae, hmm?" udělám na něj svůj kukuč, nad čím on trochu zrudne a odvrátí hlavu na opačnou stranu záchodu. Vidím na něm, že není úplně rozhodný, určitě by i šel, jediné, čím si není jistý, je to, že na ledě ještě nestál.

„Prosím, pojď." Šeptnu znovu a přiblížím se mu. Chvíli ještě dělá nepřístupného, ale poté si těžce povzdechne a s protočením panenek nakonec přikývne na souhlas.

„Aish, tak dobře...ale jestli se mi něco stane, máš to na svědomí!" zasměju se a přikývnu na souhlas.

„Hmm, tak dobře, ale jsem si jistý, že se mnou budeš v pohodě." Mrknu na něj a on si pro sebe jen pozvedne rameny, vyzvedne svůj batoh ze země a kývne hlavou směrem ke dveřím záchodu.

„No jo, tak pojď, bude zvonit, počkáme se v šatně."

***

Dorazíme do města k lednímu stadionu a posadíme se na lavičku, abychom se mohli přezout a vyrazit na led. Taehyung teď vypadá vážně roztomile, má na sobě docela tlustou zimní bundu, krk má schovaný v červeném roláku a na hlavě chundelatou čepici. Zasměju se pro sebe, když si sundá boty a pokusí se nacpat svoje nohy do bruslí, ale po natáhnutí paží k bruslím mu bunda úplně zakryje obličej.

„Heh, nechceš pomoct?" zeptám se se zasmáním, ale on zamračeně zakroutí hlavou a dál s bruslemi bojuje. Já se tedy taky přezuju a pobaveně pohlédnu na hnědovlasého kluka vedle mě, který si konečně nazuje i druhou brusli.

„Nesměj se mi, víš, jak je těžké si to obout i přes všechny ty vrstvy oblečení?" zanadává a já poukážu na jeho tlustou bundu.

„Tak si ji sundej, já budu taky jen ve svetru, na ledě se zahřeješ."

„Uhm, tak mě ale budou víc bolet pády." Pronese se svraštěným obočím a já se pro sebe zasměju, pomůžu mu bundu sundat a vyzvednu ho na nohy, přitom zavrávorá a rychle se mě chytne, aby se na těch bruslí udržel i na pevné zemi.

„Vidíš? Držím tě, nebudeš padat." Ujistím ho a pomalu se s ním přemístím na led. Měli jsme docela štěstí, přišli jsme akorát na čas, kdy jsou lidé většinou na obědě, takže tady nikdo není, celé kluziště máme pro sebe. Za to ale vděčíme i dřívějšímu skončení ve škole.

„Tak pojď, neboj se." Uchechtnu se a chytnu Taehyunga za obě ruce, abych ho dostal oběma nohama na led. Pomalu ho k sobě přitáhnu a on zaklepe koleny a asi by se skácel k zemi, kdybych ho včas nezachytil pod pažemi.

„Och, vidíš?! Říkal jsem, že je to blbý nápad." Zaskučí a pokusí se znovu získat rovnováhu, ale moc mu to nejde a křečovitě se mě drží s nohama trochu rozjetýma od sebe. Zasměju se a pomalu ho zatáhnu doprostřed kluziště.

„Ale neremcej, dej tomu chvilku, pak uvidíš, že to půjde." Mrknu na něj a pevněji mu ruce chytnu. Poukážu na svoje nohy hezky u sebe a pobídnu ho, aby to taky tak zkusil. „Když budeš stát rovně, tak rovnováhu pěkně udržíš, teď stojíš, jako rozpláclá žába, to je špatně." Taehyung nad tím protočí očima a pokusí se opatrně dát nohy k sobě. S mojí pomocí se mi to podaří a já mu tak jednu ruku pustím.