In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

5.

Taehyung P. O. V.

Ležím na posteli a civím do stropu už asi hodinu. V noci jsem moc nespal, docela jsem přemýšlel nad Daeminem a jeho partou. To, co mi včera naznačoval, se mi moc nelíbilo, a teď ve škole ani nejsou moji jediní dva přátelé, takže by vlastně ani nevadilo, kdybych tam nepřišel, vlastně by mi to i prospělo.

Kouknu na budík, přesně za minutu mi bude zvonit, toho se chci ale ušetřit a rovnou ho vypnu. Vstanu z postele, zachvěju se, když bosýma nohama došlápnu na studenou podlahu, a rozejdu se cupitavým krokem směrem ven z pokoje.

Je tady ticho, máma určitě ještě spí, stejně tak moje tetičky. Pro jistotu ale nakouknu do ložnice. Přesně, jak jsem tušil, máma je ještě zachumlaná v peřině a tetičky chrápou na přistýlkách v obýváku, ty ale nemusím ani kontrolovat, slyším to jejich chrápání.

Přijdu do kuchyně, konečně se ten kouř přes noc vytratil, ale zároveň je tady hrozná zima, protože bylo celou noc otevřené okno. Zaklepu zubama a otevřu ledničku. Kupoval jsem toho dost, takže by se tady mělo něco jedlého najít, no, já hmátnu po mléku a lupínkách.

Nachystám si je do misky, ale ještě, než se do snídaně pustím, opatrně vejdu do ložnice. Dotknu se mámy na rameni a lehce s ní zatřesu.

„Eomma? Spíš?" rozespale po mě zamžourá a s pousmáním mě pohladí po ruce, kterou stále mám položenou na jejím rameni. „jen jsem ti chtěl říct, že zůstávám doma, není mi moc dobře, takže...budu spát."

„Oh, broučínku, tobě je špatně? Jsi nemocinkaný?" povzdechnu si pro sebe a odignoruju to, jako v podstatě všechno, co mi máma či tetičky říkají.

„Ne, jenom jsem unavený, ale...prospím se a bude mi zase dobře, jo? Nemusíš za mnou do pokoje chodit, budu spát, jo?" máma si mě projede pohledem, ale poté s mávnutím rukou zavře oči a dál se věnuje svému spánku.

„Dobře, dobře, už jsi velký klučina, tak to zvládneš, běž se prospinkat." S falešným pousmáním přikývnu a odejdu z ložnice. Vezmu si svoje lupínky a zamířím do svého pokoje. Zítra půjdu, píšeme test a já si nesmím dovolit chybět s mojí klasifikací, to zvládnu, spojení budeme až v pátek, tak se mi třeba podaří vyhnout se těm tupcům.

Jungkook P. O. V.

Konečně odzvoní poslední hodina. Věci jsem si sbalil už předem, takže okamžitě vyběhnu ze dveří učebny a zamířím do šaten. Naštěstí nikde nevidím prváky, takže si pro sebe musím oddechnout. Nazuju si boty a vyběhnu ven ze školní budovy. Tohle je pokrok, dneska jsem na ten skrytý záchod ani chodit nemusel.

Proběhnu silnicí až ke kavárně, od které to mám domů už jen kousíček, občas si tam i chodívám pro kávu, nebo nějaký dortík, když mám čas a když se potřebuju odreagovat, ale dneska nejspíš opět vynechám, už chci být doma a nestresovat se žádným prvákem.

Chci se podívat na čas, ale hrkne ve mně, když nikde po kapsách nemůžu najít svůj mobil. Kleknu si a prohrabu i celý batoh, ale mobil nikde není. V tu chvíli se ale i plácnu do čela a zaskučím si pro sebe, když si vzpomenu, že jsem ho nejspíš nechal ve skříňce, když jsem si ho tam jen pokládal, abych se mohl obout, potom jsem prostě vyletěl ven ze školy.

„Aish...nechci se tam vracet." Zanadávám si pro sebe, ale nejspíš nemám na výběr. Mobil tam přes noc nechávat fakt nehodlám, a stejně, touhle dobou bude Chiumin už pryč, alespoň v to doufám.

***

„Tady jsi." Zašeptám si pro sebe, když ve své skříňce mobil opravdu naleznu. Pousměju se a už se chci vydat k východu, ale někdo mi podkopne nohy a já se střetnu s tvrdou zemí školních šaten.

„Ale, ale, kdopak nám to sem přišel." Poznám ten hlas, ani nemusím zvedat hlavu. Rychle se vyškrábu zpátky na nohy, ale Chiumin mě zatahá za vlasy a donutí mě zůstat při zemi. Teď si ale všímám, že je tady sám, což by vysvětlovalo jen to, že byl nejspíš po škole a až teď odcházel.

„Zůstaň ležet, ty děvko, anebo víš co? Raději si klekni." Zasměje se a opět mě zatahá za vlasy tak, aby mě dostal do klečící polohy.

„Nech mě...zase bude problém..." vydám ze sebe tak, aby to vyznělo, že se ho nebojím, neboť jsem starší a vyspělejší, ale moc dobře vím, že s jeho výškou a sílou se nemůžu srovnávat, přitom já posiluju docela dost, ale na něj mi to stále nestačí, co ale taky čekat od kluka, co má za otce nadšeného trenéra ve fitku.

„Oh, budeš mít ze mě svůj problém? Jak nečekané, buzničko, vím, že jsem k nakousnutí, ale že jsem tak milosrdný, tak ti samozřejmě trochu vyhovím." Ušklíbne se a začne si opět rozepínat punt, stejně, jako před pár dny na stejném místě.

„jdi někam, Chiumine!" syknu a začnu se smýkat, abych dostal svoje vlasy z jeho sevření, ale on mě přirazí na jednu ze skříněk a za vlasy mě zatahá ještě víc, až se mi z toho začerní před očima. Oh, prosím, ať přijde znovu ten školník, ať znovu přijde.

„Tsh, co si myslel, že bych dal princezně, jako jsi ty? Heh, tenhle poklad si nechávám pro opravdové princezny, ne buzeranty, jasný?" zahřmí a vlepí mi pořádnou facku, až se neudržím a spadnu opět celý k podlaze. Tak teď nevím, jestli jsem vyvázl dobře, nebo ne, ale vlastně jo, že nad tím vůbec přemýšlím, naštěstí nebyl takový magor, aby znásilnil moji pusu, to už je lepší ta facka, která sice pálí jako čert, ale pořád lepší.

„Uvidíme se zítra, nemůžu si tě přece pořádně vychutnat, když nemáme obecenstvo." Řekne s úšklebkem a rozejde se směrem k východu, ani se mě nenamáhá překročit a přišlápne mi prsty na ruce. Syknu bolesti a ruku k sobě hned stáhnu.

Konečně už odejde a já se můžu bezpečně vyškrábat na nohy. Cítím, jak mi levá tvář pulsuje a bojím se, že to půjde dost vidět, ale další lži a výmluvy už na táty používat nechci, stejně tak jim ale nechci říkat pravdu, všechno by to bylo jenom horší.

Sesbírám se ze země a vyjdu ven ze školní budovy.

„Hlavně, že máš mobil, ty blbče." Zanadávám si pro sebe a rozejdu se cestou domů.

Aish, dneska jsem nějaká unavená, tak snad tady nebudou chyby 😅

Chtěla jsem, aby se už konečně Taekook potkali na tom záchodě, jak už asi čekáte, ale byla by to o něco delší kapitola a bojím se, že bych ji dosra-... pokazila :) Protože se jaksi nesoustředím (svedu to třeba na králíka, který dělal v noci bordel, heh :D)

Tak zítra se trošku rozepíšu 💜