Všichni tři už sedíme u jídelního stolu a večeříme obyčejný ramen, protože se appovi moc nechtělo vařit nic složitého, ale já stejně nemám moc hlad, když tady byl Taehyung, vyjedli jsme snad všechny křupky a popcorn, co jsme našli ve spíži, takže jsem stejně už přejedený.
Sním poslední zbytek svojí porce a přitáhnu si k sobě skleničku s džusem, ještě se zavrtím na polštáři, který mám pod sebou, abych měl sezení pohodlnější, i když mě to ale stejně pořád trochu bolí a celou váhou dosednout prostě nemůžu, i když už se to značně lepší, myslím, že zítra už by mohlo být po bolesti.
„Jak dlouho tady vlastně Taehyung byl?" optá se mě táta a já pohlédnu na hodiny naproti mně na zdi.
„No, odešel těsně před tím, než jste vy přišli." Pronesu a znovu se napiju džusu a oba chápavě přikývnou, stále po sobě ale tak divně pokukují a vypadá to, jako by mi chtěli něco sdělit, ale nejspíš na to nemůžou najít správnou chvíli, nad tím se zamračím a nakloním hlavu na stranu.
„Ehm, děje se něco?" zeptám se opatrně a appa s povzdechnutím zakroutí hlavou, natáhne ke mně ruku a pohladí mě po hřbetu té mojí.
„Ne, jenom...Jungkookie, chtěli jsme ti navrhnout jeden takový nápad, i když...myslíme si, že by ti to prospělo, ale nesjpíš nebudeš souhlasit, což by nevadilo, pokud bys nesouhlasil, nebudeme tě do toho nutit." Řekne opatrně a já nejistě svraštím obočí.
„Co je to?"
„No...jak bych začal. Všichni dobře víme, že to máš ve škole těžké, nebo měls, teď už by možná mohl být klid, ale stejně...je možné, že se to, co se ti stalo, dostane mezi tvé spolužáky a ta šikana přijde znovu. Nechceme to riskovat, proto nás s tátou napadlo...no, pamatuješ si, jak jsme se s tátou brali v Kalifornii? Bylo ti deset a moc se ti tam líbilo, no, stále máme tu možnost tam jet, protože tam máme spoustu přátel, takže bychom měli kde bydlet do doby, než bychom si našli něco svého, myslím tím, že kdybychom tam chtěli odjet, tak tu možnost máme, angličtina ti myslím jde, takže by nebyl problém a-..."
„Počkej, počkej," zastavím ho, protože mi to asi začne docházet, „ty chceš říct, že tím nápadem je...odjezd do Ameriky? Jako napořád?" vyhrknu ze sebe a appa s tátou se na sebe nejistě podívají, než přikývnou na souhlas.
„Jo, Jungkooku, protože tam jsou lidé mnohem tolerantnější, co se týče homosexuality, nemusel bys mít zbytečné problémy, ale samozřejmě bychom tam jeli až po tom, co dokončíš školu, takže nejdřív příští léto, ale chci, aby sis to promyslel." Řekne appa a pohladí mě po ruce. Já se ale rozmýšlet nepotřebuju, ruku stáhnu k sobě a zamračím se na ně.
„Poslyšte, já...já vím, že se mě snažíte chránit a myslíte si, že život tam bude mnohem lepší, a já si to taky myslím, opravdu se mi tam líbilo a jel bych tam hned a strašně rád, ale...nejel bych bez Taehyunga. Miluju ho a rozhodně bych ho takhle neopustil, proto o tomhle můžu přemýšlet, ale do budoucna, až dospějeme a budeme uvažovat o nějakém usazení, budeme přemýšlet právě o Americe, ale ne teď, kdy je jasný, že Taehyung by se mnou jet nemohl." Pronesu a omluvně se na oba dva podívám, ale naštěstí se usmějí a přikývnou.
„My víme, Jungkookie, víme, že tady máš Taehyunga, proto jsme tě do toho nechtěli nutit, takže dokud si ty sám neřekneš, nikam nepojedeme." Oddechnu si a usměju se na ně taky.
„Dobře, díky, že to chápete a...dokud s sebou nebudu moct vzít Taeho, tak nikam nechci." Řeknu nakonec rozhodně a vstanu od stolu, abych mohl odnést prázdnou misku.
„jak je ti vlastně?" optá se mě ještě táta a já se na něj pousměju.
„Je mi líp, o hodně, příští týden už bych mohl do školy."
ČTEŠ
In the Nook (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] „Jsem třeťák a šikanují mě prváci, není to úplně příjemné, ale jsou to holt ještě malé děti, které nechápou, že není nic špatného na tom mít dva otce, nebo pracovat v gay-baru." „Hmm, a ty jsi gay?" „Nejsem gay. Ty jo? Šikanují tě kvůli...
