In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

57.

Taehyung P. O. V.

Jak jsme s Jungkookem tušili, opravdu bylo ještě kluziště otevřené, takže jsme se rozhodli, že než půjdeme k němu domů, ještě si trochu zabruslíme. Musím přiznat, že mě to minule i celkem chytlo, takže jsem se vážně těšil, až se zase trochu zdokonalím.

Oba si nasadíme svoje brusle na lavičce před kluzištěm, bohužel, je tady několik lidí, takže tady nebudeme sami, jako minule, ale pořád lepší než nic. Jungkook mi pomůže vstát, protože bych se v bruslích přerazil, a pomůže mi se dostat až na led, kde na chvilku trochu zavrávorám, ale poté si trochu zvyknu a chytnu se dřevěné laťky podél ledního stadionu.

„připravený?" usměje se Jungkook a já nesměle přikývnu na souhlas. Chytneme se spolu za ruku a on mě začne táhnout za sebou, aby mě trochu rozjel, ale taky, abych nespadl. Kupodivu si ale začnu rychle zvykat a zkoušet se Jungkooka i pouštět.

„Myslím, že už se na tom zvládnu udržet bez držení." Pronesu odvážně a Jungkook mě tedy s úsměvem pustí, přesto ale zůstane dostatečně blízko, aby mě mohl případně chytat.

„No, musím říct, že se učíš rychle, máš dobrou stabilitu."

„Heh, díky." Zkusím se trochu víc rozjet odrážením a nevypadat u toho, jako idiot, který má stále rozpažené ruce, aby si tu stabilitu ponechal. Stále taky jezdím u kraje, abych se kdyžtak mohl něčeho chytit a to udělám, když kolem mě profičí Jungkook s úšklebkem upozorňující na to, jak zkušený už je. Pozvednu obočí a zakroutím si pro sebe hlavou.

„nemusíš se přede mnou předvádět."

„Já se nepředvádím, jen si užívám jízdu po svém." Zakření se a udělá si jedno celé kolečko, zatím, co já se stále dopředu posouvám šnečím tempem, až mě Jungkook i dožene a zastaví až pár metrů ode mě.

„Rozjeď to trochu, neboj se toho!" zvolá na mě úsměvně a já si pro sebe zavrčím. On mě stejně musí provokovat. No, ale chci se odvážit na rychlejší jízdu, proto se odhodlaně odrazím od latěk a soustředěně se rozjedu směrem k Jungkookovi. Jde mi to hezky, to mě donutí k úsměvu a nadšeně vzhlédnu k černovláskovi, ale z ničeho nic do mě někdo tvrdě narazí a já s těžkým žuchnutím spadnu na ledovou zem.

„Hej! Nemůžeš dávat pozor?!" křikne naštvaně Jungkook a rychle se dostane ke mně. Pomůže mi se dostat aspoň do sedu, protože jsem se kvůli bruslím nemohl ani dostat do lepší polohy než jako želva na zádech, a zamračí se na nějakého mladšího kluka, který jen tupě zírá na to, co udělal.

„Pardon." Zamumlá a odjede pryč od nás.

„Harante." Sykne si pro sebe Jungkook a opět věnuje pozornost mě. „Jsi celý?"

„Jo, jen mě trochu bolí prst, ale to nic není." Usměju se a pokusím se zvednout, což se mi s pomocí Jungkooka i povede, opřu se o laťky a sundám si rukavici, abych se mohl ujistit, že s tím prstem nic nemám, ale vypadá to, že nic, jen mě bolí.

„Dobrý?" zeptá se ještě pro jistotu Jungkook a chytne moji ruku do svých rukavic. Usměju se a s přikývnutím ho líbnu na promrzlou tvář.

„Jo, dobrý, budeme teda pokračovat?" Jungkook s úsměvem přikývne.

„Jasně, ale budu jezdit za tebou, ti lidi jsou někdy fakt jako zvěř."

***

Když jsme se vrátili domů, Jungkookovi tátové nám už nachystali horkou čokoládu se šlehačkou i dobrou večeři, takže jsme se alespoň hned zahřáli. Pak jsme prostě odešli do pokoje, kde jsme si spolu lehli na postel a s tulením jsme si prostě povídali, což vlastně děláme doteď.