S Chiuminem už nějakou dobu čekáme před ředitelnou, kde jsou teď moji tátové i rodiče Daemina. Zachmuřeně stojím opřený o zábradlí a se stále flekatým obličejem od slz hledím do prázdna před sebou, zatím, co Chiumin okolo mě nejistě přešlapuje.
„Um...dobrý?" optá se mě, jako by už nevěděl co, ale nemám mu to za zlé, ani já bych nevěděl, co říkat, kdybych byl v jeho kůži. S povzdechnutím sklopím zrak a tuhle otázku nechám bez odpovědi.
„Jasně, raději...budu potichu, asi se necítíš dobře." Pronese trochu sklesle a taky se opře o zábradlí, ale to už se otevřou dveře od ředitelny a ven vyjdou oba dva moji tátové s vážnými, lítostnými, ale i trochu raněnými výrazy a appa si mě přitáhne do objetí, do kterého se po chvilce přidá i táta. Mlčky zabořím svůj obličej do appova ramene a rozechvěle se nadechnu.
„Pojedeme domů, ano?" zašeptá táta a já s polknutím přikývnu na souhlas. Letmo kouknu na Chiumina, který už nejspíš pomalu zamíří do své třídy, ale školou se rozezní zvonění a než se s táty dobelháme ke schodům, už za sebou uslyším známý hlas.
„Huh? Co se stalo? Jungkooku!" otočím se na Taehyunga, který už se chtěl rozběhnout za mnou, ale Chiumin ho zastavil a začal mu nejspíš vysvětlovat celou situaci. Raději se dál soustředím na schody a s táty mířím ven ze školní budovy, i když to chvíli trvá, protože je pro mě každý krok dost těžký.
Konečně se dostaneme k autu, ale když se pokusím posadit, opět mým tělem od spodu až k břichu projede ostré bodnutí.
„Au! Ahh...j-já si nesednu..." zaskučím a svraštím obočí. Appa mě s povzdechnutím pohladí po vlasech a poukáže na sedadla.
„Lehni si. Sunhanie, pojedeš opatrně, jo?" Táta přikývne a já si tedy lehnu na bok. Doma budeme za pár minutek, takže by to mělo být v pohodě, i tak se ale nějakým způsobem připoutám, abych přeci jen nezanedbával své bezpečí.
***
Tátové mi pomůžou až do pokoje, když si konečně lehnu na postel a přitáhnu k sobě kolena, zatím, co mě appa přikryje peřinou a sedne si na židli od mého psacího stolu a táta si sedne na okraj postele, oba mi tak dají najevo, že teď ještě odcházet nehodlají.
„Jak je ti, Jungkookie?" optá se polohlasem appa a já nad tím polknu a pozvednu rameny.
„Uh...b-bolí mě to a...t-taky mě štve, že se to teď bude hrozně řešit a já se za to akorát budu stydět..." vydechnu chvějivě a přitáhnu k sobě víc peřinu. Táta mě pohladí po zádech a zakroutí hlavou.
„Jungkooku, stydět by se měl ten, kdo ti to udělal, řešit se to musí, protože tohle už je za všechny hranice. Co jsme se bavili s ředitelkou a rodiči toho kluka, nejspíš ho vyloučí ze školy a co s ním bude dál, to už není náš problém, ale předpokládám nějaké nápravné zařízení, nevím." Chápavě přikývnu a tiše zaskučím, když mě opět zapulsuje v místě, kde byl smeták.
„Mám ti podat nějaký prášek? Něco od bolesti..." zeptá se appa a já mlčky přikývnu na souhlas.
„Jo...i když to moc nepomůže."
„Já to podám." Nabídne se táta a odejde z pokoje. Appa se na mě soucitně usměje a zastrčí mi jeden pramínek havraního vlasu za ucho.
„Zkusíš pak usnout, jo? A...Jungkooku, ten Daemin, nebo jak se jmenoval, on tě otravoval už dávno, že? To, jak jsi domů chodil domlácený, pořád ses vymlouval, že sis to udělal sám, ale...nebyla to pravda, dělal to on, že?" pronese appa a pohladí mě po hřbetě ruky. Povzdechnu si a sklopím zrak, myslím, že je čas jít s pravdou ven.
„Ne, on to nebyl, ale...j-jo, lhal jsem, když jsem se vymlouval...dělal mi to někdo jiný, ale...ten někdo si už svoji chybu uvědomil, takže...už je to jedno." Appa se zamračí a zakroutí hlavou.
„No, to teda není jedno, i on by měl být potrestaný, od začátku školního roku jsi sem chodil s modřinami, nestačí jen omluva." Pronese rázně, ale já svraštím obočí a tentokrát po ruce pohladí já jeho.
„Appa...mě jako omluva stačí to, že šel za ředitelkou a řekl to o tom Daeminovi, protože já bych to neudělal, bál bych se to říct...jen bych se začal zase vymlouvat." Šeptnu trochu provinile, protože jsem se vlastně přiznal, že bych i tohle držel v sobě a nic bych neřekl. Asi proto se na mě appa trochu zklamaně podívá.
„Doufal jsem, že nám říkáš všechno, co tě trápí, Kookie, netušil jsem...že všechno takhle skrýváš." Trochu mě bodne u srdce a oči se mi zase zaplaví slzami.
„J-Já...hrozně mě to mrzí...vím, že tobě a tátovi můžu říct cokoliv, protože mě vždycky pochopíte, štve mě to, že...že jsem takový srab." Vydám ze sebe chvějivě, ale appa se zakroucením hlavou vstane ze židle a klekne si až před moji postel, aby mi byl blíž. Pohladí mě po tváři, odhrne mi vlasy z čela a líbne mě na něj.
„Nejsi srab, Kookie, nemusíš se kvůli tomu cítit nějak provinile, ano? Jen chci, abys věděl, že mi s tátou za tebou vždycky budeme stát, ať už by se stalo cokoliv, jsi náš syn, i když to někteří vidí jinak, tak já to vidím tak, že JSI náš syn a oba tě máme takhle rádi. Prosím, slib mi, že si své problémy nenecháš pro sebe, nikdy se neboj nám říct všechno, co jen máš na srdci, jasný?" s pousmáním přikývnu, nechám si po tváři stéct jednu neposednou slzičku, kterou mi ale appa hned setře palcem.
„S-Slibuju, tohle všechno...moc dobře to vím a taky vás mám hrozně rád."
„Tady je ten prášek." Ozve se tátův hlas od dveří a donese mi tabletku i sklenici s vodou. Zapřu se lokty o matraci a spolknu si prášek, aby se mi alespoň na chvilku ulevilo, ale doufám, že se mi to nějak podaří zaspat a zítra mi bude líp, nerad bych, kdyby to bylo něco vážnějšího a muselo by se s tím jít do nemocnice, to by mi tak ještě scházelo.
„Zkusím teda usnout." Řeknu po spolknutí prášku a zachumlám se do peřiny. Oba s pousmáním přikývnou a s rozloučením odejdou z mého pokoje, abych měl klid. Ještě se natáhnu k batohu vedle postele a vytáhnu z něj mobil.
Pět zpráv a dva zmeškané hovory od Taehyunga.
S povzdechnutím mobil položím vedle a zavřu oči. Hned, jak budu moct, zavolám mu, jistě mu to ale Chiumin všechno vysvětlil, tak snad na mě není naštvaný skrz tu ignoraci, chtěl bych teď od něj objetí, ale budu to muset vydržet do zítra.
Všem přeju krásný zbytek večera :33
ale ještě...
👇
👇
👇
👇
👇
👇
👇
👇
👇
👇
👇
👇
👇
👇
👇
👇
👇
👇
Testík 😂
Podle toho, jakou barvu mají tvoje ponožky, zjisti, kdo je tvoje soulmate:
Bílé -> Yoongi 😇
Černé -> Jungkook 😈
Šedé -> Namjoon 😎
Jiná barva -> Jin 😘
Dvoubarevné -> Jimin 😏
Více barevné -> Hobi 🌈
Bez ponožek -> Taehyung 👀
Pardon, já musela :33
ČTEŠ
In the Nook (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] „Jsem třeťák a šikanují mě prváci, není to úplně příjemné, ale jsou to holt ještě malé děti, které nechápou, že není nic špatného na tom mít dva otce, nebo pracovat v gay-baru." „Hmm, a ty jsi gay?" „Nejsem gay. Ty jo? Šikanují tě kvůli...
