In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

43.

Taehyung P. O. V.

Dneska jsem přišel do školy o celé dvě hodiny dřív, nechtěl jsem být doma, je tam teď dost pochmurná atmosféra, to proto, že už jsem se o té rakovině dozvěděl, což máma nejspíš nechtěla, teď s námi skoro nemluví, a já vlastě moc nemluvím s ní. Nevím, jak s ní mám mluvit, vždyť mi umírá před očima.

Sedím ve svém koutě na skrytém záchodě a hledím do prázdna před sebou, kolena tisknu k sobě a snažím se nemyslet na mámu, ale už ani Never Not nepomáhá, skoro hudbu ve svých sluchátkách nevnímám.

Za chvíli přijde Jungkook, měl bych se trochu hodit do pohody, aby na mě nic nepoznal, i když bych chtěl zase jeho hřejivé objetí, musel bych mu říct o mámině rakovině a posledních pár měsíců života, možná bych se mu mohl přeci jen svěřit, pochopí mě, ale ne teď ve škole.

„Dobré ráno." Pozdraví mě známý hlas, když se otevřou dveře od záchodu a dovnitř vejde černovlásek. Nuceně se pousměju a trochu odvrátím zrak, aby neviděl můj zničený výraz.

„Ahoj, dneska vypadáš nějak naladěně." Řeknu s pousmáním a Jungkook s uchechtnutím sedne na zem vedle mě. Vytáhnu si tedy sluchátka a schovám je do kapsy, abych nepůsobil, že mě jeho přítomnost nezajímá, což se asi nikdy nestane, jsem za něj vděčný.

„Mm, jen jsem se na tebe těšil, neviděli jsme se celou neděli." Zasměje se a já pozvednu obočí.

„Huh, a to je hodně?" Jungkook trochu nervózně pozvedne rameny a podrbe se na zátylku.

„No...pro mě jo, teda jako...ne doslovně, jenom...nebo jako jo, ale-..."

„Chápu, nemusíš vždycky začít tak zmatkovat." Řeknu s pousmáním a Jungkook trochu začervenalý přikývne na souhlas.

„Jo, promiň, heh...nezajdeme dneska po škole někam? Třeba zase na stadion?" Popravdě, tohle mi znělo jako dobrý nápad, vezmu vlastně cokoliv, jen když nebudu muset být doma a dívat se na mrtvolný výraz mojí mámy.

„Jo, to by bylo fajn." Řeknu s úsměvem a zkontroluju čas na mobilu. Zvoní za nějakých deset minut, možná bych měl jít už do třídy, nemám moc náladu tady sedět. Neohrabaně se zvednu a přehodím si přes rameno batoh, ale Jungkook mi věnuje zaražený výraz.

„Uh, ty už jdeš? Je čas..."

„Jo, já...ještě musím dopsat úkol, takže...potkáme se po škole v šatnách?" Jungkook trochu nejistě přikývne a vstane taky, ještě mě chytne za paži, a to mě donutí se na něj podívat.

„Tae...vypadáš divně, stalo se něco?" Polknu a nuceně zakroutím hlavou, falešně se usměju a rozmrkám svoje jistě už skleněné oči. Teď se o tom bavit nechci.

„Ne, všechno dobrý, musím vážně jít, promiň." Šeptnu s pousmáním a rychlým krokem odejdu ze záchodu ke svojí učebně. S povzdechnutím zalezu dovnitř, minu Jimina s Hoseokem, kteří si mě jen s úšklebkem projedou pohledem, což asi úplně nepochopím, ale asi ani nemám náladu nad tím teď přemýšlet, sednu do lavice, na kterou se i položím a s výdechem zavřu oči.

***

Jungkook P. O. V.

Taehyung se chová nějak divně, neustále ho pozoruju, už od doby, co jsme vyšli z šaten ke stadionu, nepromluvil, pokud jsem ho teda nevyzval, navíc má zase nějak divně červené oči, jako by nespal, nebo jako by před chvílí brečel, on to ale odbyl tím, že je má jen nějak podrážděné.

„Tak...koupíme si zase něco k pití?" optám se mile, ale Taehyung jen zakroutí hlavou a zase se na mě tak falešně usměje.

„Nemám žízeň, ale klidně si něco vezmi." Povzdechnu si a zakroutím hlavou, nebudu si brát, když on si taky nebere. Raději s ním dojdu k tribuně, sedneme si ale úplně dolů na lavičku, která je naštěstí i trochu vyhřátá od slunce, které teď už zalezlo, a tak se ochladilo.

„Už cítím ve vzduchu takovéto mrazivo, jako je v zimě, třeba bude sníh padat už začátkem prosince [december]." Usměju se a Taehyung se zadívá kolem sebe, pak jen nesměle přikývne.

„Jo...to je možný, však už za chvíli bude prosinec." Pronese skoro bezvýrazně a promne si prsty v dlani. Proč mluví tak hrozně málo, normálně se dokážeme zapovídat na celé hodiny, ale dneska to z nějakého důvodu nejde. Povzdechnu si a položím svoji dlaň na tu Taeho, to ho očividně překvapí a zarudlý odvrátí zrak, nic na to ale neříká.

„Tae...opravdu je všechno v pohodě? Přijdeš mi opravdu skleslý, víš, že mi můžeš říct všechno, věříš mi přece, ne?" pronesu a Taehyung viditelně polkne a zakroutí hlavou.

„Uh, to nic, jen...jen asi potřebuju obejmout." Šeptne, a to je pro mě jako rozkaz, bez řečí ho k sobě přitáhnu a pevně ho objemu, při čemž Taehyung jen chvějivě vydechne a svoje paže mi omotá kolem pasu.

„Díky." Zašeptá mi skoro až do ucha a mě při tom přeběhne mráz po celém těle. Usměju se, a ještě naše objetí zpevním.

„Za tohle neděkuj, obejmu tě, kdykoliv jen budeš potřebovat, ale...co se děje?" optám se starostlivě a chci se od něj odtáhnout, abych mu viděl od očí, ale on se na mě víc natiskne a nedovolí mi, abych se z objetí vymotal. „Uh, Tae?" zamračeně mu poklepu na rameno, ale když u svého ucha uslyším popotáhnutí nosem, povzdechnu si a pohladím ho po zádech.

„Ach, ne...neplač, prosím, co se stalo, Tae?"

„P-Promiň, já...jen mi je smutno..." zašeptá chvějivým hlasem a znovu popotáhne nosem.

„Proč...můžu ti nějak pomoct?"

„Ne, jenom...jenom tady se mnou buď, prosím." Lítostně se pousměju a víc ho na sebe natisknu, abych mu dal najevo, že ho tady rozhodně teď nenechám a nehodlám ho pustit, dokud si sám neřekne. Cítím se úžasně, hřeje mě u srdce, když ho cítím tak blízko sebe, ale tenhle pocit štěstí zmizí, když Taehyung zachraptí další větu.

„Máma je...v posledním stádiu rakoviny plic, už jí nezbývá moc času..." zamrazí mě, když tohle řekne, skoro se mi do očí vženou slzy taky, je mi jasný, jak mu musí být, no příšerně, když se mu vlastně pomalu ztrácí vlastní máma. Povzdechnu si a vpletu mu prsty do vlasů, jako to dělal appa mě včera večer.

„Oh, Tae...to mě moc mrzí, opravdu..."

„To nic...nemusíš mě litovat, jenom...nezůstal bys tady se mnou do setmění? Chtěl bych se domů vrátit až na večer." Pousměju se a přikývnu na souhlas.

„Jasně, pak tě klidně i doprovodím domů." Taehyung se tiše zasměje a zpěvní naše objetí.

„Och, děkuju moc, Jungkooku, určitě ti to někdy vynahradím."

Mě se tak hrozně moc nechce na brigádu >.<

Doufám, že bude pršet :D

A vy se mějte hezky <33