Oneshot

Terminally Ill

Nebyl takový jak si o něm lidé mysleli. Nikdy nebyl ten zlí i přes to že nebyl bohatý pomáhal všem co to potřebovali, protož věděl že jemu pomoci nejde. Zbývá mu málo času a nedá se zachránit.  Byl sám nemocí a i tak pomáhal těm co to potřebovali. Ve škole si do něj občas praštili ale jemu to nevadilo. Chápal že i ti co bijí mají své důvody a tak jim to nezazlíval.   Jeho rodina mu pomáhala se vším co dělal a se všemi kterým pomáhal i když jim záleželo na tom jak je jejich synovi tak mu vždy vyhověli a tolerovali i to že byl gay. Věděli že jim nic jiného nezbývá jelikož na jeho nemoc nebyl lék.
Sebastian
Ráno jsem se probudil rozlámaný. Bolelo mě celé tělo, pískalo mi v uších. Myslel jsem si že mi vybouchne hlava , ale i tak jsem se sebral a dostal se do koupelny. Dal jsem si svojí ranní sprchu , vyčistil si zuby. A pak už byl čas se jen obléci. Vzal jsem si volné triko černé barvy na to koženou bundu a černý kalhoty. Sešel jsem do kuchyně kde mi mamka dělala moje oblíbeně lívance. Dal jí přes linku pusu na tvář a usmál se na ní. Pak se pustil do své snídaně, kterou obsahovali lívance a pár prášku proti bolesti. Pak ho táta odvezl do školy. Rozešel se i se svými věci ke své skříňce. Nikdo u nich ještě nebyl, tedy to si myslel. ,,Ale , ale kohopak to tu máme'' řekl za ní ten líbezný hlas který tak miloval, ale on ho nejspíš nenáviděl. Jen se k němu otočil a sklopil oči. Stál tam on a jeho parta. A kdo je vlastně on. Jmenuje se Alexander ale nikdo mu neřekne jinak než Alec. Přiblížil se ke mně a pak mi  přistála pěst do břicha že jsem jí cítil snad až na zádech. Byl jsem dost hubený kvůli své nemoc ale to nikdo nevěděl. Volná trička a mlčení učitelů tomu pomohla. Pak mi ještě vrazil do nosu takže se mi z něj začala valit krev. Já jsem stál stále se sklopenou hlavou přitom on se smál. I přes mou tajnou lásku k němu jsem začal potichounku plakat. Jeho odchod doplnil smích jeho kamarádů. Možná že se nechávám od nich mlátit ale chápu ho. On to nemá doma lehké a jak to vím? Bydlíme kousek od sebe, on to sice neví a ani se to nedoví. Dorazil jsem na hodinu akorát když zazvonilo. Můj obličej byl už jen napuchlí od pláče, vím kluci nebrečí ale já jsem gay tak to nevadí no ne? Sedl jsem si na své místo a začal dávat pozor na výklad učitele. Byla to nuda takhle to šlo až do oběda. Sebral jsem svůj batoh a vydal jsem se pod strom kam jsem chodil o oběd.   Vyndal jsem si z tašky jídlo a skicák s tužkou. Začal jsem kreslit. ,,Na to že se necháváš každý den mlátit kreslíš moc hezky.'' řekl zase on. Zvedl jsem na něj svůj vyděšený pohled. A pak co jsem si uvědomil Alecova slova jsem zrudl. ,,Děkkuju'' vykoktal jsem ze sebe. Seděl tu se mnou do konce přestávky a pak i se mnou šel do školy. ,,Výš chtěl bych se ti omluvit Sebastiane'' řekl to tak upřímně. ,,Ttoo nevaadííí'' řekl jsem zase s koktáním. Ve třídě šel za jeho kamarády.
Po měsíci
Doktor mi dává tak dva měsíce víc ne. Prý to vypadá dost bledě. Proto jsem se rozhodl odejít ze školy. Dal jsem tedy vědět řediteli a jemu napsal dopis. Nechtěl jsem aby mě viděl umírat. Ve škole to proběhlo v klidu a  já měl tak dva měsíce starání se o pejsky v útilcích kam jsem tak rád chodil. Takhle jsem to zvládl měsíc ale můj poslední měsíc jsem proležel v posteli.
Alec
Byla to pitomá sázka s tím blbcem Sebastianem ale čím více jsem ho za ten měsíc poznal jsem zjišťovalže jsem se do něj zamiloval. Kluci i když nesouhlasili se zrušením sázky mě po nějaký době podpořili i když s tím moc nesouhlasili. Po měsíci Seba ale ukončil studium. Od ředitele jsem dostal od něj dopis:
Milí Alecu 
Jestli tohle čteš zanmená to že mě moje nemoc doběhla. Jsem vážně nemocný a zbývají mi poslední dva měsíce života. Nehledej mě a zapomeň na mně prosím Alecu. Miluju tě a i když si mi ubližoval tě milovat nepřestanu. Možná jsem ti to měl dřív říci ale nešlo to snad jednou najdeš osobu kterou budeš milovat tak jako já. Těch pár dnů s tebou byli krýásné moc děkuji.
 Tvůj milovamý Seba
Hned co jsem to dočetl jsem se zhroutil. Tohle ne to ne prosím. I přes to že mi řekl že mám na něj zapomenout jsem ho chodil pozorovat aspoň do psích útulků kam mě vzal. Bylo to krásné jak se zajímal o ty pejsky i přes to že umíral.
Ale když jsem zjistil že už umírá museljsem jít k němu domů. Jeho rodiče jsem přemluvil aby mě k němu pustili. Vešel jsem k němu do pokoje a hned co jsem ho viděl se mi z očí sesunulo pár slz. Přispěchal jsem k němu a políbil ho na čelo. Chytil jsem ho za ruku. ,,Ahoj Sebo i přes to že mám zapomenout to nedokážu miluji tě'' a políbil jsem ho na pusu. On se z těžka usmál a já ze smutkem utekl. Nejsem věřící ale má cesta vedla do kostela. ,,Prosím neber mi ho, neber mi člověka kterého miluji. Prosím'' vylřikoval jsem.
Uběhl týden a měl být pohřeb. Všichni se sešli v kostele. Seděli v lavicích a já nechápal jelikož jsem měl stát tam kde je normálně rakev. V tom hudba začala hrát a do dvěřích vešel on. V krásném obleku. Přibqhl ke mně a políbil mně předevšemi.
Takhle možná život nefunguje, ale malé přání jednou za čas by se přeci jen mohlo vyplnit a není li sobecké vyplní se.
Mé přání je prosté jen ať se vám i nadále líbí mé psaní.