Oneshot

Child

                        Jsem někdo kdo již od dětství měl mnoho peněz a má je i do teď. A já bych moc chtěl pomoci těm kdo ho nemá tak barevné jako já. A kdo že vlastně jsem. Jsem Sebastian Andrew II. syn krále Adrewa Jakuba I. .
                Od mala jsem se vzdělával, bojoval a učil se všem dobrým věcem. Etiketě, tanci a těm nudným věcem co musí dědic trůnu umět. Nikdy mě to nebavilo, ale věděl jsem že budu král, a já chtěl být skvělí král pro své poddané. Ne jako můj otec. Snažil se ze mně udělat krutý ho panovníka, ale matka mi vždy vštěpovala že dobrý král nemusí být krutý, ale obětaví, vstřícný a nápomocný. A já to tak i bral. Nehodlal jsem být zlí, a věděl jsem že nikdy nebudu jako můj otec.
               Dnes je mi 18 let, otec mě chce vzít do sousedního království, prý aby jsme se seznámili, že tam žije můj budoucí muž. Nechtěl jsem ho poznat, to jsem věděl. 
Projížděli jsme našim městem, vesnicemi i vesničkami, a to co jsem viděl, mi skoro vyrazilo dech. Tolik dětí v potrhaných šatech, tolik osamělých vyhublých dětí (kde asi měli rodiče?) . Bylo mi jich tak líto. Až se stanu králem pomůžu jim.
             Dorazily jsme na koních do onoho království. Bylo nádherné, lid vypadal spokojeně, nikde žádný bez domova, žádný děti na ulici, jen usměvavé tváře. I  příroda zde vzkvétala. Proč to takhle není i u nás. Proč je otec takový. 
Jakmile jsme sesedli z koně, odvedli ho do stájí, měl jsem chuť jít s nimi rád si dělám práci sám, ale otec mě jen zpražil pohledem.  Matka se na mně jen usmála a zakroutila hlavou. Rozešli jsme se ted ke králi a princi. Co tak vím tak královna zemřela když mi bylo 5 a princ má teď jen macechu, nesluší se tedy aby přišla i ona. Pomyslel jsem si, když v tom vyběhli dvě děti a za nimi mladá žena.  To bude asi ona. 
                     Hned se omluvila, a děti přiběhli se schovat za mé nohy. Byli tak roztomilí. ,,Annabel, Bene pojďte ke mně'' zvolala žena s vyděšením v obličeji. Nechápal jsem proč je vyděšená, ale když jsem viděl výraz mého otce věděl jsem. ,,To je v pořádku  jsou roztomilí. '' pronesl jsem k ní a k nim jsem si sedl na bobek. ,,Nezlobte maminku vy uličníci.'' řekl jsem jim a oni jen kývl. Pak jsme mohli jít dovnitř. Děti mě chytli za ruce a vláčeli mě někam za nimi. 
              Už jsme tu asi 5 dní a zatím si mě uzurpují jen ty děti. Je s nimi sranda, ale otci se to nelíbí. Nechápu co má za problém. Ty děti jsou skvělé. Zrovna teď jsem s nimi  v zahradách a pleteme věnečky. Učila mě to mamka v dětství, když byl otec ve válce. Když v tom jsem slyšel nad sebou odkašlání. Otočil jsem se za osobou a byl to usmívající se princ.  ,,Copak si přeje vaše výsost.'' optal jsem se zdvořile. ,,Hledal jsem vás princi Sebastiane.'' Řekl mile a s úsměvem se podíval na děti. Přisedl si k nám. Co mě překvapilo bylo, když mu Annabel položila věneček na hlavu že se ještě více usmál. 
  Byl krásný to neberu, a miloval děti to bylo dobré znamení. 
Rodiče nám oznámili že za dva dny bude svatba a zároveň korunovace. Upřímně moc se mi do toho nechce, ale zjistil jsem že princ je v pohodě, že si rozumíme a máme stejné nápady. A první věc co spolu chceme zařídit, je sirotčinec v našem letním paláci pro děti bez rodičů. Ale otci to radši řekneme až to bude hotové. 
                 A jak jsem řekl tak se i stalo. Svatba byla velkolepá. Za družičky nám šly Annabel a Ben. Byli tak roztomilí. Já měl na sobě bílí oblek, a on černý oblek. Moc mu to slušelo. Byl tak krásný. Po svatbě jsme začali s budováním. Když vše bylo hotové, veřejně jsme to vyhlásili. I jsme založili sbírku na podporu, ale nejen našich dětí, ale i nadaci v Africe a další děti. 
Dokonce jsme si jedno z dětí adoptovali. Byl to syn jmenoval se Jakub. A byl tak nadšený z toho všeho, ale za dětmi i tak rád chodil si hrát, a my rádi chodili s ním.

První kolo přijímaček hotovo, výsledky ale až po všech.