Oneshot

The miracle of sacrifice

                      Sebastian
                    Již od svých 10 let jsem byl často v nemocnici. Byl jsem v ní rozhodně radši než doma, kde bych musel poslouchat neustálé hádky mých rodičů. A proč jsem tak často v nemocnici? Mám rakovinu, která se nedala operovat. Jen se pozastavovala, ale doktoři řekli že už to nejde. A dnes je mi 20 let a má diagnóza je posledních pár měsíců života. 
              V mých 13 letech se můj otec rozvedl s matkou, byl jsem rád již jsem nemusel poslouchat hádky, ale i tak si otec našel novou manželku. S kterou má teď má dvě děti. Na mně už nemá čas, nebo ho spíš mít nechce? Nemluví se nou, převážně mě ignoruje, jako bych byl již mrtví. On byl vlastně ten co se nikdy nezajímal. Matka odjela do Ameriky, ale já kvůli častým návštěvám neocnic nechtěl odjet. Mý nový bratři jsou hrozně fajn. Vždy si spolu hrajeme, avšak když to vidím Ruth vždy začne křičet, jako  bych je měl nějak nakazit. 
Díky rakovině jsem si nikdy nenašel přátele, přítele a ani jsem nikdy vlastně nedělal to co dnešní teenageři berou za zábavu. Jedié co tak já dělám je že buď ležím v nemocnici nebo doma. Moc toho dělat nemůžu. 
                  Jediný mí přátelé jsou doktoři a sestřičky v nemocnici. Vždy jsou milí, tedy najde se jich pár co bývají nepříjemnín, ale dá se to. Občas mě mrzí, že si neužívám tak jako ostatní, ale každý nemá tolik štěstí. Dnes mě zase museli odvést do neocnice. Sanitku jsem si zavolal sám, jelikož nikdo až na brášky nebyl doma. Kdo se ale postará o ně? Tak moc mi jich bylo líto. Ruth pořád někde lítala, a otec pracoval v prestižní firmě jako ředitel, takže nemá moc čas. 
Teď ležím na lůžku v sanitce a točí se se mnou celí svět. Doktor Adrews mě ukliďnuje že vše bude v pořádku. A však já vím že v pořádku to jen tak nebude, buď se mi zrkátí čas, a nebo se jen bolest zhorší. Jakmile jsme dorazili do nemocnice převezli mě na JIP kde mě každou chvíli někdo chodil kontrolovat nebo si jen se mnou povídat. Bylo to celkem otravné, ale co se dá dělat. 
                  Asi po hodině přišel doktor Andrews. Byl to starší doktor ale i na jeho věk byl stále v dobré formě a  na každého se jen usmíval Byl to takový můj druhý otec, vlastně bych ho bral radši za otce než toho survoce. Přezdívali mu tedy sluníčko, jelikož nebyl den kdy by mu úsměv na tváři chyběl. Ale jakmile vyhnal všechny vyhnal z pokoje, jeho úsměv vážně zmizel. ,,Co se děje pane Adrewsi nevypadáte nadšeně.'' řekl jsem a on se na mně jen podíval. ,,Víš myslím že by bylo lepší kdyby jsi mi začal konečně tykat. Známe se dlouho. Jsem Ryan'' řekl, ale já i tak poznal že to jen prodlužuje. ,,Ryane no tak co se děje? Neboj se mi to říct zvládl jsem to do teď zvládnu to i potom'' řekl jsem mu a on se na mně jen smutně podíval. ,,Zbývají ti asi tak 2 měsíce života Sebastiane'' řekl nešťastně. A já na něj jen vyjeveně civěl. ,,Dobře'' řekl jsem šeptem. 
                     Ryan
                    Je mi 45 let, ale na svůj věk vypadám stále mladě. 
                     Tohohle kluka mi bylo neskutečně líto. Jeho rodina nikdy nebyla skvělá, pokaždé když tu byl jeho otec stropil scénu. Řval po něm, nadával mu... Také vím že nemá přátelé krom nás. Nemohl si užívat života. A já věděl že mu aspoň ty 2 měsíce spestřím. Vzal jsem si tedy volno. A chystal výlet na který nezapomene. 
                  Po dvou dnech. 
                  Došel jsem k němu do pokoje s tím že se má obléci a že ho odvezu domů. Jak jsem řekl udělal. Netrvalo mu to ani dlouho. Nadiktoval mi adresu a já vyrazil. ,,Teď mě poslouchej. Půjdeš do pokoje a zablíš si věci tak na měsíc a půl a vem i plavky a boty,  budu tu čekat, vem si i doklady ano.'' řekl jsem jen. Víc vědět nepotřebuje. Když vycházel z domu s jeho věcma, zastavil ho jeho otec který po něm začal hned řvát. Já k nim spěchal. ,,Běž do auta, ano.'' řekl jsem a on tak udělal. ,,Váš syn má poslední dva měsíce, a já ho nenenchám s vámi'' řekl jsem a potom od něj odešel. 
                    Jeho kufr jsem hodil do auta. Mohli jsme vyrazit na letiště. Letěli jsme na Maledivy, ale to on ještě nevěděl. (PS. Nikdy jsem tam nebyl ale prý je to krása) Přistáli jsme a na letišti si chytli taxi, to nás odvezlo k našemu hotelu. Já nahlásil jméno a oni mi dali klíčky. S polečně se Sebou jsme se šli ubytovat. Bydleli jsme v takových těch chatičkách u moře. Jakmile jsme tam dorazily šli jsme si lehnout. Byla to dlouhá cesta. 
                       Po týdnu
                       Celý ten týden byl skělí, chodily jsme plavat a užíívali jsme si tepla, byli jsme i na pár výletech, ale Seba vypadal unaveněji a unaveněji. Ale i tak se sažil si to tu co nejvíce užít. 
Čas utíkal a přehoupl se v další týden. Měl jsem o Sebu strach a tak jsme se rozhodli že se vrátíme. Nebylo těžké vše zrušit a vrátit se. Jenže v letadle se mu ještě více přitížilo. Naštěstí už jsme přistávali. 
Hned co jsme přistáli jsem zavolal sanitku a jeli jsme. V nemocnici byl zmatek, ale i tak jsem se stihl převléci a kontroloval jsem si ho sám. Jeho čas se skrátil, je možné že jeho život skončí mnohem mnohem dříve. Nemůžu s tím nic dělat, sakra. Tenhle kluk toho ještě málo zažil. 
Nemohl zemřít.
                   Nikdy jsem nebyl věřící, ale je to pro něj. Běžel jsem tedy do nejbližšího kostela. Začal jsem se modlit, tak moc jsem si přál aby mohl žít, dal bych za něj cokoliv. Známe se dlouho je jako můj bratr nesmí zemřít. 
,,Člověk co si přeje záchranu druhého, by měl dostat jeho přání, ale co by jsi mi za to mohl dát.'' ozval se kostelem cizí hlas. Já zvedl hlavu a před sebou viděl psotavu oděnou v černém a kosous v ruce. ,,Dám ti svůj život, je mladý nezaslouží si smrt já už toho zažil dost. Je jako můj syn, musí přežít prosím'' řekl jsem smrti do očí. ,,Dobrá za to že máš dobré srdce, nebojíš se zachraňovat lidi, a pomohl jsi tolika splním tvé přání.'' řekla smrt. A já už pak nic nevnímal. 
                     V tom jsem se vedle smrti objevil v nemocnici, cítil jsem se lehce. Pozoroval jsem co se děje. Sebastian vypadal v pořádku. Přešel jsem k němu a mou ,,rukou'' jsem ho pohladil po tváři. A do ticha pokoje zašepta: ,,Žij slušně a pomáhej těm co to potřebují'' pak jsem zmizel.
                  Sebastian
                  Byl to jako zázrak tedy tak to popisovali ostatní. Doktoři řekli, že jsem plně vyléčen, že ani oni to nechápou ale rakovina je pryč. Pak mi předali papíry a ještě nějaký papír od pana Andrewse. Když jsem to četl chtělo se mi brečet. Byla to jeho záveť a končila slovy: Využij toho dobře pomáhej těm co to potřebují'' ty slova jsem slyšel tu noc. 
                  Druhý den v televizi mluvily o panu Andrewsovi že ho našli mrtvého v kostele. Brečel jsem a brečel a rozhodl se pomoci. Založil jsem si nadaci, která se rozrůstala. Nejdřív od dětí k ohroženým zvířatům. Taky pro seniori a děti s postižením. Rozrostli jsme se ve velkém. A tyto nadance nesli jméno Andrews.