Oneshot

New Me

                 Nic jsem si nepamatoval, kolem mě pípali přístrojem. Kolem té postele stáli lidi, které jsem neznal. Kdo jsou oni? Běhalo mi hlavou. Kde jsem a proč? Co se stalo? ,,Doktore on se probral'' promluvil mě neznámí kluk, který měl škrábance na obličeji.  Doktor na mne šlehl pohledem a usmál se. ,,Jak se cítíte pane Jung'' Jen jsem na něj nechápavě zíral. Jak bych se měl cítit co se stalo. ,,Oh nevzpomínáte si?'' optal se hloupě. Jen jsem tedy zakroutil hlavou. ,,Měl jsem autonehodu.'' řekl doktor jen. ,,Kdo kdo jsou oni.'' optal jsem se doktora. ,,To jsou vaši kamarádi přivezli vás sem. Vaši rodiče prý už nežijí.'' řekl soucitně a pak odešel. 
               ,,Kdo kdo jste?'' optal jsem se jich. Jeden kluk celkem hlasitě vzlykl a tak jsem  k němu stočil pohled. Proč brečí? Nechápu nic sakra. ,,Já jsem Jin.'' pronesl blondýn. ,,Já jsem YoonGi a tohle je Jimin.'' řekl kluk s mentolovýma vlasama a představil i onoho brečícího růžovláska.  ,,Tohle je Kook a já jsem Teahyung'' řekli ti dva co se na sebe tiskli. Ještě se mi nepředstavil ten se škrábanci na obličeji. Už už se nadechoval když ho zastavil Jin. ,,Tohle je NamJoon, byl v tom autě s tebou a tvé jméno je Hoseok.'' řekl stroze a usmál se. Abych pravdu řekl nic jsem nechápal. Proč tu jsou všichni? Kdo jsou a kdo jsem já? Jak k ním patřím? běhali mi tyto otázky stále hlavou. 
                      Jakmile přišel doktor s tím že končí návštěvní hodiny, kluci odešli. Tedy až na NamJoona. Ten prý bude na pokoji se mnou jelikož tu má být na pozorování. Byl jsem dost unavený z nových informací a tak jsem zabral celkem brzy. Nevím kolik mohlo být hodin, ale slyšel jsem nějaký zvuky, a pak jsem slyšel ten líbezný hlas. ,,Tak moc mě to mrzí Hobi, kéž by jsme se nehádali. Kluci nechtěli aby jsi to věděl , ale spíš takže to stejně nevnímáš. Ale tak moc mě ničí představa že jsi tu kvůli mě. Neměl jsem vytahovat takovou  blbost. Věděl jsem že tě to naštve jsem idiot. Omlouvám se, díky mě už si nikdy nezatancuješ.'' říkal to tak provinile. Nedával jsem mu najevo že nespím, ale i tak mi z očí kanuli slzy. Nemůžu ho za to obviňovat , ale právě mi řekl že jsem tancoval, a že už nebudu moc.
                              Utekli již dva týdny. Dnes mě pouští domů.  Tedy ke klukům. Nechce se mi tam, sice vím že bych se neměl zlobit, ale já už se nikdy nepostavím, doktor  řekl že by mi ani rehabilitace nepomohli.  To budu závislí na pomoci již do konce života? Kluci mě vyzvedli, NamJoon však s nimi nebyl. Jakmile mě však usadily na sedadlo hlavou mi proběhla nějaká scéna. ,,Kurva NamJoone, vážně to teď vytahuješ? A ještě k tomu ty? Nemáš a to právo, nikdy jsem tě nepodvedl, ani podvádět nehodlám, to mi tak málo věříš. '' NamJoon na mně jen civěl, jako stylem myslíš to vážně. ,,Kurva NamJoone, miluju tě copak to nechápeš, nikoho jiného nechci. Si skvělí, i když jsi občas nešikovný miluju to na tobě'' Křičel jsem po něm.
                   ,,Hej hej Hobi jsi v pořádku'' křikl po mě Tae, který mi dal i pár facek. Musel jsem se za ty tváře chytit, jelikož to celkem bolelo. ,,Oh promiň měl jsem dát menší ránu.'' omluvil se hned. Jakmile jsme dojeli domů, kluci mě vezli do mého pokoje, který museli kvůli vozíku nechat přestěhovat do dolního patra.  Tohle tohle nedám, nemůžu být nesamostatný. 
                      Zvykal jsem si. Trvalo to dlouho a na mé náladě to bylo znát. Byl jsem nepříjemný na kluky. Kteří za to ale stejně nemohli. Tohle já to nezvládám, tak moc mi chybí chodit a tancovat. Nebaví mě zpívat v sedě. Ano kluci mi ukázali můj minulí život, a hned mě chtěli zapojit. NamJoon se mi vyhýbal kdykoliv mohl. Nechápal jsem ho, ale byl jsem tak naštvaný. Mé vzpomínky se pomalu vraceli, především ty kde jsem byl s ním. Ale nemohl jsem se nikoho zeptat, jelikož se mi on vyhýbal a kluci vždy odvedli řeč jinam. Nedávám to. Žádné odpovědi, prostě nic. 
                      Od té doby jsem si začal ubližovat, bylo to jediné co mi pomáhalo cítit bolest. A vyrovnávat se s frustrací kterou jsem pociťoval. Nikdo to nevěděl, a ani se to nedozví. K bolesti jsem přidal i vynechávání jídla. Nikdo si toho nevšímal, nebo to jen neřešili. Zpíval jsem, přetvařoval jsem se před fanynkami, a uvnitř domu v mém pokoji jsem si ubližoval a brečel jak malé dítě. Tak moc mě to ničilo, ale nikdo to neřešil, protože to nevěděli. Víte co, vlastně by bylo lepší kdybych při té nehodě umřel. Nikdo by to neřešil, a měli by klid. Stejně by jim to šlo i beze mě. Stejně nic nezmůžu, ne v křesle na kolečkách. 
                       Vlezl jsem si do vany, šlo to ztěžka, ale povedlo se mi to. Do ruky jsem vzal žiletku a začal s prací. Vana byla již napuštěná, jak vodou tak i krví a slzami. Cítil jsem jak mě opouští síla. A v tom poslední vzpomínka, kterou jsem dokázal vnímat. ,,Miluji tě Hobi, jsi pro mě můj svět. Mé slunce které svítí pro štěstí. Které mi pomáhá žít. Jsi má naděje , kterou nechci ztratit. '' říkal NamJoon. Mě se chtělo plakat. ,,Taky tě miluji ty můj nešiko'' 
   To bylo poslední co jsem si z oné vzpomínky pamatoval před tím než jsem ztratil vědomí. 
                NamJoon
         ,,Kluci kde je Hobi?'' zeptal jsem se kluků. Ti se na mně jen podívali. ,,Od kdy se ty zajímáš, od té nehody se mu vyhýbáš'' řekl naštvaně Jin. Ano má pravdu, ale kde je. Zvednu se tedy a jdu se podívat do jeho pokoje. V pokoji není a tak mě napadne už jen koupelna. Leží ve vaně ve které byla jeho krev a studená voda. Nehýbal se, nedýchal, neměl tep. A nad ním na stěně napsáno jeho krví. ,,Odpouštím ti NamJoonie Miluju tě'' rozplakal jsem se. Sakra tohle ne. ,,Kluci pojďte sem.'' vykřiknu co nejhlasitěji aby mi bylo rozumět přes slzy. Kluci sem vběhli a zděšeně civěli na mně jak si k sobě tisknu bezvládné tělo Hoseoka mé jediné lásky. Přispěchali ke mně a objali mě. 
 

Vyhýbání se kvůli pocitu viny není nikdy dobré.
Váš Seba