Oneshot

Everyone Can Be Alone

                 Sebastian
                  Tehdy jsem byl ještě malé dítě, když se to vše dělo. Měl jsem otce, měl jsem matku a měl jsem sestru, ale to vše jsem stratil. Zůstal jsem sám, a proto se držím svého mota Každý může být sám. Nepotřebujeme nikoho dalšího k životu, akorát je to příteží. 
Nikdy jsem nevěřil nalásku, a myslím že ani nikdy věřit nebudu. Jen jsem si vždy vysníval tu krásu, cítit někoho u sebe, ale ve skutečnosti to není důležité. Láska z lidí dělá blázny, ztrácí rozum pro toho koho milují. Ale je to skutečné? Proč by jinak existovali rozchody, rozvody, a samota?
                Lidé si vždy mysleli že kolem sebe potřebují hodně lidí, že potřebují zapdnout, že potřebují milovat. Ale ne všem se poštěstí. Ne každý je krásný, chytrý, hubený, vysoký. Lidi soudíme podle vzhledu, ale ne podle toho jaký člověk je uvnitř. Soudily jsme podle stereotypů. Jak by to mělo být viděno, ne jaké to je. Proto si myslím že není špatné být sám, každý může být sám. Málo kdo najde pravost, málo kdo najde opravdovou lásku. Jen blázni věří v lásku na první pohled či na pravou lásku. Ale pokud je, proč jsou lidé rozhádaní, proč brečí, proč existuje smutek? 
               Jednou mi někdo řekl že je láska nádherná a hřejivá. Ale má láska zatím byla pokaždé neopětovaná, a nebo jsem se spálil. Mé pocit ohledně lásky nebyli vyplněny, proto jsem se rozhodl v lásku nevěřit. Mí rodiče si udělali mě a potom ségru, ale měli nás jen pro peníze? Co je rodičovská láska? Proč si rodiče pořizují děti, když je třeba nechtějí, nebo je jen využijí? Proč říkáme mami nebo tati? Občas pro některé jsou to i tak cizí lidi, který jen skazili pohled na lásku. Co znamená milovat? Co znamená láska? 
          Láska je široký pojem, který nejde jen tak definovat. A v čem je její krása? Kdo to ví? Nejlépe vám popíší lásku staří lidé, který mají tolik vzpomínek na život s někm koho milovali. Vysvětlí vám to tak že u toho můžete i plakat, ale mlžeme to zažít i mi? Můžeme zažít tu pravodu lásku kterou vidíme snad ve všech filmech, pohádkách a písních? Kdyby to bylo tak jednoduché, nikdo by nebyl sám.
                Ale i já jsem sám, i já nepoznal ten hřejivý pocit. Včera mi bylo řečeno že pokud se nikam nedostanu, nikam to nedotáhnu. Budu jen nula co neumí nic jiného než se válet, a něco nesmyslného psát. Že budoucnost si psaním nevydobiju, pokořili i tu malou lásku k této spisovatelské části mě. A já začal uvažovat že je to možná pravda. Že jsem sám jen kvůli tomu že se věnuji něčemu u čeho nemám jistou budoucnost. Pochyboval jsem o tom co miluji, pochyboval jsem o tom zda má smysl zabývat se tímhle vším. Všichni my to mile chválíte hvězdičkami a někteří i komentáři, ale má to budoucnost? Budete tu věčě pro jednoho alého pisálka, který nikdy nezažil lásku a přesto o ní píše. Který jen sní o tom jaké je to milovat? 
                  Má budoucnost visí na vlásku, všichni mi to připomínají, musíš udělat maturitu, máš jen dva pokusy. Nedáš to a půjdeš makat bez maturity? Kam se s tím dostaneš? Uděláš maturitu, ale co když tě nevezmou na vysokou? Nikdy si nic nedokázal, a přesto jen dřepíš a píšeš nesmysli. Nikdy jsem neslyšel povzbuzující slova od osoby od které jsem to chtěl slyšet. Nemyslím toho grázla co si říká můj otec, nemyslím mrtvou matku, myslím toho co mi měl být správným zorem, ale láska z něj udělala jiného člověka. Lidé které jsem měl rád odešli jen kvůli němu a jeho nové rodině? 
                 Vždy jsem si říkal najdeš si někoho kdo tě bude milovat takového jaký jsi. Ale proč mi tím pádem všichni říkají že jsem tlustý, že jsem jen bečka co se válí doma a nic nedělá. Jsem jen člověk co má city, ale nemá s kým je zdílet, nemám přátele, nemám pořádnou rodinu, jediní kdo je má rodiny jste právě vy. Považuji vás za svou rodinu již tak dlouho a to jen kvůli tomu že se vám líbí to jak píšu a né to jak vypadám, jelikož to nevíte. Nikdy jsem nedoufal že začnu psát, nejdřív to začalo v 7 třídě slohovýma pracema, a pak psaní do sešitu nápady. Pak to začali číst spolužáci. A v 8 třídě jsem nalezl wattpad. Nalezl jsem rodinu, i když přátelé říkaly že jšem blázen když čtu takovéhle kraviny, a proto jsem je přestal považovat za pravý přátele. 
               Pak přišla střední a lidé kteří také zde četli. Kteří mě hledali aby zjistili o čem píšu, o tom kdo ve skutečnosti jsem. O tom jaký jsem v písmenkách a né ve skutečnosti. Bál jsem se jim říct můj účet, řekl jsem jim ho až na konci 4 ročníku, a já si uvědomil že kdybych jim to řekl dříve, mohli mě nabýt motivací, mohli mi ukázat že takový jaký jsem zde můžu být i skutečný.
                 Ale to bylo moc pozdě, 4 ročník je u konce a já už je jen tak  neuvidím. Vždy to bylo stejné, opustil jsi školu uzamkl si komunikaci s minulostí. A já si uvědomil že zase budu sám, a vlastně přemýšlel jsem jestli mi to vadí nebo ne. Jetli není lepší být sám a tím nikoho neztratit. Utápět se jen v zamilovanosti postav filmů, seriálů, a příběhů. Dokázal jsem být dlouho sám, proč najednou cítím že je mi smutno být sám. Ale i tak neporuším moto Každý může být sám. Nehledám lásku, nevěřím v ni. Když se mě na to někdo zeptá, jen odpovím že v ní nevěřím a nebo že jen není čas, že se chci věnovat učení. Ale ve skutečnosti mám zase jen strach, že mě opustí.... Stejně jako ti před tím. 

Dnes sentimentalita neuškodí, tohle se mi poslední dobou honí hlavou a na co myslím nebo mikdo řekl + je mi špatně takže se mi nechtěl vymýšlet příběh.
Doufám že mé pocity vezmete v potas, pokud máte nějaké otázky, můžete nechat kmentář či napsat do soukromých zpráv, nebojte se vyjádřit názor. A pokud s něčím chcete pomoci, taky můžu. Sice nejsem dobrý v projevování citů, ale poradi umím i já.
Váš Sentimentální Seba