Oneshot

Paid with milk and bun

         Yoongi
      Moje máma nikdy neměla moc peněz a proto jsem bral jakoukoliv práci, u které nepřekážel věk. V té době mi bylo tak 14. Do školy jsem chodil, jelikož jsme ji nemuseli platit mi. Celkem mě to bavilo, i jsem se lehko učil. Učitelé mě měli rádi a jen někteří spolužáci se my smáli. A to jen kvůli tomu že jsem podle nich byl šprt.  
        Dneska jsem musel jít zase roznášet letáky. Roznáším je ve dvou čtvrtí. Je to celkem únavné když musíte chodit pěšky, ale už jsem si zvykl. Dneska mi spolužáci vzali svačinu takže jsem nic od snídaně nejedl. Jelikož na obědy nemám peníze, ale stejně prý v jídelně nevaří moc dobře. Roznášel jsem už posledních pár domů a pak jsem se vydal domů. 
      Byl jsem tak čtyři bloky od mého domu, ale měl jsem velký hlad. Nevydržel bych to domů. A tak jsem si řekl že se zajdu zeptat do jednoho domu jestli by mi nedali něco k jídlu. Chvíli jsem stál a procvičoval si co řeknu. A když jsem se rozhodl zazvonit a ze dveří vylezl tak možná o rok mladší kluk má mysl přestala fungovat. Najednou jsem zapomněl vše co jsem chtěl říci. Ten kluk byl krásný.  ,,Ehmm co potřebuješ?'' zeptal se mě koktavě onen kluk. A já si  uvědomil že na něj stále civím. ,,Ahh jo jasně, neměl bys sklenici vody?'' zeptal jsem se ho, ale v tom mi zakručelo v břiše. V tu dobu jsem se modlil aby to neslyšel.
    Taehyung
Na dveře zazvonil nějaký kuk. Otevřel jsem mu a on na mně jen zíral. A tak jsem přerušil ticho větou. ,,Ehmmm co potřebuješ?'' on se na mně jen překvapeně podíval, ale pak mi odpověděl. ,,Ahhh jo jasně, neměl bys sklenici vody?'' zeptal se, ale v tom mu zakručelo v břiše a já tak usoudil že má asi spíš hlad. Rozběhl jsem se do kuchyně a začal do skleničky lít mléko a ze sáčku jsem vyndal housku. Vše jsem odnesl před barák a podal jsem to do těch malých rukou onoho kluka který mohl být tak o rok starší než já. Chvíli jsem ho pozoroval a u toho se usmíval. Byl roztomilí jak si do pusy cpal housku jako by mu jí měl někdo ukrást.  Když vše dojedl usmál se na mně a pronesl ,,Děkuji za všechno, budu muset jít domů, mamka by mě hledala. Jsi velice hodný.'' ani jsem nestihl nic říct , vtiskl mi do ruky skleničku od mléka a odešel. 
         Od té doby co jsem potkal tohoto kluka jsem na něj nemohl přestat myslet. Občas jsem ho vídal. Ale už se nikdy nezastavil. Po čtyř letech jsem ho přestal dokonce i vídat na ulici když šel domů. Ale věřil jsem že se z něj stal skvělí muž, a tajně jsem doufal že ho ještě potkám, jelikož od té doby se mi nikdo jiný než on nelíbil. A to mi bylo teprve 13.
        Yoongi
        Nad dobrotou toho kluka jsem musel žasnout. I přes to že jsem byl špinavý, tak mi poskytl mléko a jídlo. I přes to že jsem požádal jen o vodu. Byl tak milí. Na jeho roztomilí velký úsměv nemůžu zapomenout. Od té doby co mi on pomohl jsem věděl že i přes to jak je svět k některým krutý chci pomáhat lidem. A proto jsem se dal na medicínu. Střední byla zadarmo, bylo to občas těžké a vyčerpávající, ale když jsem chodil kolem toho domu a vzpomněl jsem si na  kluka co mi pomohl i přes to že nemusel jsem věděl že musím pokračovat dál. Motivovalo mě pokračovat dál, díky tomu jsem šel na vysokou. Dostal jsem stipendium, za zlevněný částky mě posílali i do zahraničí. Učil jsem se snad po celé Evropě. Mrzelo mě že nevídám dům, onoho kluka, ale věděl jsem že tak jak on pomohl mě já budu moci pomáhat já. Po vystudování univerzity jsem se vrátil do Seoulu kde mě vzali do nemocnice jako doktora. Vybudoval jsem si skvělou kariéru. Pomáhal jsem všem co to potřebovali, a tím jsem získával skvělí pocit.
       Jednou ke mně do kanceláře přiletěla sestra že přivezli kluka z Daegu který je na tom dost špatně. Hned co jsem uslyšel jméno tohoto města jsem se zhrozil. Vystartoval jsem ze židle a rovnou i z kanceláře. Cestu jsem si razil do onoho pokoje kde vážně nemocný pacient ležel.
           Zastavil jsem se před dveřmi a s modlidbami aby to nebyl onen kluk jsem se nadechl a pak vydechl vzduch z plic. Otevřel jsem dveře. Jakmile jsem vešel po krku mi začal téci ledový pot. Byl to ten kluk. Sakra proč dobré lidi potká špatný osud. 
         Snažil jsem se ho léčit, snažil jsem se ho probrat. Nic nešlo. Věděli jsme že žije, ukazovali to přístroje, ale nereagoval. Chodil jsem k němu kdykoliv jsem měl čas. I když jsem nepracoval. Mluvil jsem na něj. Bylo mi ho tak líto. Občas jsem tu potkal i jeho mamku. Je to moc milá paní. 
          Taehyung
          Onoho kluka jsem neviděl. Po dvou letech mi zjistili nějakou nemoc. Byla neléčitelná. Bylo mi dobře, ale někdy jsem měl stavy že jsem omdlel, nebo mi bylo tak blbě že jsem nejedl. Ale nikdy to nebylo tak hrozné jako dnes. Spadl jsem na zem v bezvědomí a nic nevnímal. Jediné co jsem slyšel byli hlasité houkačky.  Odvezli mě do nemocnice. 
          Nemohl jsem se probudit. Vše kolem sebe jsem slyšel a vnímal, ale mé oči se ne a ne otevřít. Můj doktor jak jsem pochopil se jmenuje Min Yoongi. Zajímalo by mně jak vypadá člověk který to se mnou nevzdává. Jak jsem slyšel chtěli mě odpojit, ale on je přemluvil aby mu dali ještě nějaký čas. Chtěl jsem bojoval pro doktora s tak milým hlasem a srdcem. Chtěl jsem onoho člověka poznat. Snažil jsem se, i díky onomu klukovi co jsem pomohl, nikdy jsem na něj nezapomněl, a nikdy nezapomenu. A tak jsem se snažil, abych dal nejvíc najevo že žiju.
          Yoongi
          Dnes ho chtějí odpojit, není víc času. A tak jdu ještě naposledy k němu.  ,,Nejspíš už toho víc nezvládnu. Dnes tě chtějí odpojit Taehyungu. Nikdy nezapomenu na kluka co mi dal víc než oč jsem žádal. Děkuji že jsem tě mohl poznat.'' řekl jsem a chtěl jsem odejít, když v tom jsem si všiml jak pohl rukou. Sakra on se pohl. Hned jsem volal doktory. Moc to nepomohlo, nevěřili mi. A tak jsem se u něj rozhodl aspoň zůstat. Jeho mamce to nevadilo. Potřebovala oporu a ve mně jí viděla. Seděli jsme u něj. Mohli utéci tak dvě hodiny. Když v tom začal klepat víčky. Jeho oči se otevřeli. Jeho čokoládové oči byli tak krásné. Hned jsem zavolal další doktory. Usmíval jsem se na něj a on na mně. Myslím že i on ve mně poznal toho malého kluka. 
      Začal se uzdravovat. Pomohl jsem mu jeho nemoc vyléčit a on mi vždy když mě viděl děkoval. Občas mi to lezlo krkem. Když měl jít již domů. Podepsal jsem papíry, a nechal je poslat po sestře. Nedokázal jsem se s ním znovu loučit. Věděl jsem že se bojí ceny kterou jeho léčba stála a proto jsem ještě na papíry napsal ,,Zaplaceno mlékem a houskou + ............. (číslo)'' pak už jsem to nechal odnést. Ano zaplatil jsem za něj.
          Taehyung
Tak moc jsem se bál té ceny. Neměli jsme moc peníze, a já věděl že to bude drahé. Chvíli jsem se nechtěl podívat, ale stejně jsem musel. Rozložil jsem tedy papír a podíval se. Cena byla vysoká ale když jsem se koukl na konec papíru všiml jsem si hezkého rukopisu. Stálo tam ,,Zaplaceno mlékem a houskou + ............. (číslo)'' Byl jsem tak dojatý. S Yoongim jsme se vídali i po tom co jsme byl propuštěn z nemocnice. Ale náš život potom je již jiný příběh.