Oneshot

Love Prison

                             Min YoonGi
                            Vždy jsem byl samotář, nerad jsem se kamarádil, nevadilo mi být sám. Jelikož jsem byl nejčastěji sám zavřený ve studiu. Všichni říkali že mám nadání na hudbu. Proto jsem dálkově studoval hudební konzervatoř, a trávil čas ve svém studiu, kde jsem nahával svůj rap a melodie. Párkrát jsem si chodil zahrát i na klavír, dokonce jsem jednou zamaskovanej hrál na ulici na klavír, který tam byl postavenej. Bylo to skvělé, poslouchat jak lidé tleskají. 
                              Od té doby co jsem to poprvé zkusil jsem to opakoval každou středu,pátek sobotu a neděli. A když u piána někdo byl šel jsem jinam a rapoval jsem. Tak moc se mi líbilo že se to lidem líbí. A řekl jsem si že tohle je lepší než být zavřený ve studiu. Nikdy jsem si však nevzal žádné peníze. A pokud mi tam lidé něco hodily rozdal jsem je potřebným. Mí rodiče byli bohatý, takže o peníze nebylo nouzi. A tohle mě bavilo, nebylo to pro peníze. (Mí rodiče pracují jako manažeři celebrit, sami řekli že se o peníze starat nemusím)
                                Dnes jsem se moc těšill až půjdu zase ven. Vzal jsem si na sebe to co obvikle. Černé kalhoty, černou mikinu, a na oči černou škrabošku. A mohl jsem vyrazit, zamčel jsem svůj byt a vyrazil vstříc ulicím. Doazil jse k piánu, u kterého už někdo seděl. A tak jsem se rozešel směr mé náměstí. Pustil jsem si reprák a začal rapovat. Lidé se shromažďovali, a já si to začal víc užívat. Rapoval jsem již svou třetí písničku, když v tom se kolem rozezněli sirény. Nic jsem nechápal, ale v tom jsem na svém krku ucítil ledový kovový chlad. Nic jsem nechápal, ale bál jsem se pohnout. Lidi  na mně jen vyděšeně civěli. 
,,Jestli má zůstat naživu, necháte mě odejít'' pronesl příjemně hluboký hlas. Začal ustupovat do zadu, a já musel s ním. Tedy to jsem si uvědomil až potom co se ostrý nůž v jeho ruce jemně zaril do mé kůže. Pak už jsem šel, nechtěl aby mi víc bylo ublíženo. Když jsme byli daleko silně do mně strčil. Já se rychle otočil, ale z jeho obličeje jsem zastihl jen dlouhý šrám na tváři, který krvácel. 
                        Kdo byl on? Je v pořádku? Proč na něj nedokáži přestat myslet? Bude tam zase? Běhali mi v hlavě tyto otázky. Můj krk byl v pohodě, nebylo to nic hlubokého.
Byl čas, vyjít znovu rapovat. Tentokrát jsem se rozhodl jít rovnou na náměstí. Chci ho vidět a pokud ho mám spatřit tak bude tam určitě. 
                        JungKook
                        Utíkal jsem před policisty, kvůli vykradenému zlatnictví. Nikoho nezajímalo že jsem tam nebyl sám, jelikož oni stihli utéci aniž by si jich všimli. Mě tam nechali. Sakra čím jsem si to zasloužil. Běžel jsem, až jsem doběhl na nějaké náměstí. U prostřed stál nějaký hlouček lidí a poslouchali, někoho jak rapoval. A to musm říct byl dobrej, ale to je teď vedlejší teď musím zdrhnout. A tak jsem vběhl do hloučku, vytáhl nožík a přiložil mu ho ze zadu ke krku. Policisté už byli u mě. A tak jsem jen řekl: ,,Jestli má zůstat naživu, necháte mě odejít'' a oni uposlechli. Začal jsem couvat ale on se nepohl. Takže ho nůž jemě řízl do krku. Ale pak hned se začal pohybovat se mnou. Když jsme byli dostatečně daleko, odstrčil jsem ho a utíkal pryč.
                     I když jsem chtěl, nemohl jsem na něj přestat myslet. Musel jsem ho znovu vidět. Doufal jsem že tam dnes bude zase, a tak jsem vyrazil směr ono náměstí. Ale samozřejmně než jsem vyšel vzal jsem si nasebe roušku. Rozešel jsem se na ono náměstí. A vážně byl tam. Chystal se začít. A tak jsem ho z povzdálí pozoroval a poslouchal. Když v tom se v jedné sekundě na mně podíval, a zůstal na mě civět docela dlouho. Byl roztomilí vypadal jako koťátko. 
                      Když skončil rozešel jsem se k němu. ,,Bude to znít divně, a asi se mi vysměješ, ale od té doby co jsem tě čera potkal na tebe nemohu přestat myslet. A omlouvám se za ten krk, nechtěl jsem ti ublížit.'' řekl jsem. On na mně chvíli vyjeveně civěl, ale pak si asi uvědomil kdo jsem a usmál se. ,,To je v pohodě, a nebudu se ti smát jelikož to mám podobně. Nemůžu na tebe přestat myslet, a vlastně ten krk nic není.'' řekl mi a já se usmál taky i když to nemohl vidět. 
                ,,Půjdeš se mnou na kafe. '' zeptal jsem se ho a on jen na souhlas kývl. A tak jsme se rozešli do kavárny. On si dal oříškové latté a čokoládoví láva dort (miluju čokoládový láva dort, ale málo kde se dá sehnat) a já si dal latté a mrkvoví dort. Bylo tos ním skvělé, pořád jsme si měli o čem povídat. 
                               Po měsíci
                                 Scházeli jsme se spolu měsíc. I když se našli dny kdy jsem se vydal zase vykrádat. Ale s ním jsem byl víc. Zamiloval jsem se do něj a on do mě. Začali jsme spolu chodit. Doprovázel jsem ho i na jeho vystoupení. Trávili jsme spolu hodně času. 
                         Pohled neznámé osoby
                        Co si o sobě myslí. YoonGi je můj. Dnes má YoonGi další vystoupení a on tam určitě bude. A tak jsem se rozhodl ho udat tý neschopný policii. Stejně už ho dlouho hledají. A já pak budu mít volný vstup k YoonGimu. Bude jen můj. 
                    YoonGi
                    Byli jsme zase na náměstí. JungKook se na mně culil jak sluníčko. Když v tom se všude ozvali policejní sirény. Co se to děje. Policisté přišli k nám. ,,Jeone JungKooku jste zatčen za opakované vykrádání a zabití. Máme rozkazy vás vsadit do vězení na doživotní. Tak rozhodl soud'' jakmile to policista řekl rozbrečel jsem se. Tohle ne tohle ne. 
                  Párkrát jsem za ním vevězení byl. Ale nezvládal jsem nemít ho u sebe. Já šílel jsem, a tak jsem se rozhodl udělat to nejlepší. Napsal jsem dopis pro něj dal jsem ho Hobimu. A pak jsem si potají podřezal žíly. 
                     JungKook
                      Dozorce mi přinesl dopis. Nechápal jsem to, ale když jsem ho viděl zděsil jsem se. Ne YoonGi on on se zabil. To ne. Sakra. A já stratil smysl žít, opustil mě, tak já se s ním znou setkám. Měl jsem už dlouhou dobu chuť zemřít a on mi dodal odvahu udělat to. Znovu se setkáme má lásko. A pak jsem to udělal. 

Milenci budou pohřbeni vedle sebe.