Oneshot

Murderous Glory

                  Nikdy jsem nechtěl být slavný, ale rodiče to nechtěli pochopit. Nutili mě studovat pěveckou a taneční konzervatoř ,a nezajímalo je jestli mě to baví nebo ne. Oni byli slavný tak jsem musel být i já. Když jsem tuhle školu vyšel hned mě strčili do jejich společnosti. Lidi mě v ní neměli rádi, protože jsem to místo dostal bez dřiny. Nejvíc mě nenáviděl, zrovna ten kterého jsem nejvíce obdivoval. A když nás společnost sjednotila do jedné skupiny nenáviděl mě o to více. Když jsme byli spolu jen mi dva, nebál se mi nadávat, ubližovat mi, a posmívat se. Když jsme byli všichni pohromadě, jen se mi smál a všichni s ním.
         Věděl jsem že nejsem tak dobrý jako oni.  Že jsem tohle místo dostal jen kvůli rodičům, ale tak mě ničilo jak se ke mě chovala má skupina. Soukromě byli takoví jaké jsem to nikdy nečekal, ale jakmile bylo něco venkovního jako koncerty, rozhovory a takovéto akce byli jak miliusové. Do některých bych to nikdy neřekl ale opak byl pravdou. A kdo vůbec jsem že se vám tu tak zpovídám? Jsem Ace ze skupiny VAV.
         Miloval jsem zpěv a tanec. Nikdy jsem nečekal že do mé skupiny přibyde někdo kdo to místo dostane jen kvůli slavným rodičům. A stejně tak na tom byl zbytek skupiny. Bavili jsme se spolu a když jsme museli i s Acem tak jsme na něj mluvily co nejméně. Bylo nám jedno jak se cítí hlavní bylo to že mi všichni jsme dřeli a on si jen tak nakráčí a díky rodičům to má hned v kapse.  Samozřejmě jsme náš odpor k němu nemohli dávat znát na veřejnosti a tak to vše zůstávalo na trénincích. A kdo jsem jsem Baron.
          Dnes byl trénink. Moc jsem se nevyspal, musel jsem pořád přemýšlet nad tím co tu vůbec dělám. Já sem nepatřím. Všichni ze skupiny to ví, myslím že kdyby mohli klidně mě vyhodí, ale kvůli  mým rodičům nic neudělají. Jediný komu tady nevadí je snad jen naše uklízečka akka kuchařka. Je jediná kdo se mnou mluví normálně, kdo mě utěšuje když mě vidí brečet kvůli klukům. Je to milá holka, řekl bych že má klidně i na více než na uklízečku. 
         Když jsem si všiml kolik je hodin rychle jsem vyrazil do koupelny kde jsem udělal hygienu a převlékl se. Ještě jsem se zastavil u svého odrazu. Byl jsem vyhublí, žebra byla vystouplá, klíční kosti propadlé. Rychle jsem na sebe hodil velkou mikinu aby  zakryla to zhyzděné tělo. Tak moc jsem se nenáviděl. Tak moc jsem brečel, a litoval toho že jsem neutekl. Mohl jsem  brečet kdykoliv jsem chtěl, ale nikdo to nechtěl slyšet ani vidět. No konec depresivního myšlení čas na trénink. Vyběhl jsem k botníku, kluci na mně jen zhnuseně zírali. Nevšímal jsem si toho a rychle se obul. Nasedl jsem vedle našeho řidiče a mohli jsme jet. Vždy sedím ve předu jelikož z nich nechce sedět vedle mě nikdo. Už jsem si zvykl. 

        Dojeli jsme do tělocvičny, kde na nás čekal již náš choreograf, to byl taky jeden z mála lidí kterému nevadím. Byl celkem fajn. Trénovali jsme už asi hodinu. Trochu se mi točila hlava a tak jsem se šel napít. Studená voda celkem pomohla a vše bylo v pohodě. Tancovali jsme dál, až do oběda. Měli jsme pauzu, asi po 10 minutách vyšel někdo s jídlem. Už jsem měl hlad a tak jsem se rozešel k nim. ,,Ohh promiň je tu jen 6 krabiček asi na tebe zapomněli.'' řekl ten co to přinesl. Jen jsem se na něj usmál. ,,To je v pořádku nemám ani moc hlad'' řekl jsem tu lež. Lži už my šli dobře, jelikož u nich jsem lhal celkem často. ,,Aspoň nebude taková bečka a nebude to tolik kazit.'' pronesl nahlas Baron. Ostatní se tomu jen smáli. Trochu to zabolelo, ale zasmál jsem se s nimi. Choreograf se na mně jen podivně podíval, ale nic neříkal. Byl jsem rád že nic neřekl. Pak jsme ještě dál tancovali. Bylo mi hůř a hůř ale nedával jsem to znát, to až u mě v pokoji můžu vypustit. 
          Domů jsme dorazili až kolem 20:00 snažil jsem se rychle proběhnout ale to by nebyl Baron. ,,Hele ty nicko, příště to nekaž jinak vypadni'' řekl a já cítil slzy v očích. Pak jsem tedy odešel. Stejně mě nikdo nezastavil. Vysvlékl jsem se a vlezl si do vany. Začal jsem si napouštět studenou vodu. Do ruky jsem vzal tu známou železnou věcičku. Přiložil jsem ji k zápěstí a trošku víc jsem zatlačil. Napoprvé jsem vzdychl i přes to že to dělám již déle. Udělal jsem deset jizev a pak jsem vypustil vanu a začal se sušit. Zalehl jsem si do postele a s lehkým klepáním těla jsem usínal. Nejspíš bych již spal, ale to by někdo nesměl zaklepat na mé dveře.  Dovnitř vešla Hye-Jin a v ruce nešla sušenky a čaj. Když  viděla že jsem již v posteli přišla ke mně blíže. Usmála se na mně a položila její ruku na mou hlavu. ,,Dej si čaj a sušenky. Jay mi říkal že jsi nejedl'' ano Jay je náš choreograf. ,,Jsem moc tlustý nesmím tolik jíst'' řekl jsem jí s jistotou v hlase. Ona jen odkryla peřinu a podívala se na mé tělo. ,,Jestli říkáš tomuhle že jsi moc tlustý tím pádem já jsem koule'' řekla se strachem v očích. ,,Už půjdu spát, chci se konečně vyspat když zítra nemáme trénink.'' řekl jsem a ona se souhlasem kývla. Pak odešla. Já si tedy dal ještě čaj a sušenky a pak jsem se odebral do slastného spánku. 
  Sen
     Byl jsem na podiu i s kluky. V tom se kolem mě všude rozezněl křik fanynek. Nekřičeli naše jména, ale pořád ty samé věty dokola.   Jsi tlustý, jsi bečka, nezasloužíš si tohle místo nepatří ti, jsi nic, jsi k ničemu, měl by ses zabít.'' kluci se k fanynkám přidali. Nevím jak ale pak jsem se probral v temné místnosti. Rozsvítilo se světlo a na proti mě stála mamka s tátou. Táta jen pronesl ,,Zklamal jsi nás ty nulo''  Mamka vyndala zbraň a namířila ji na mně. Slyšel jsem jen výstřel a pak velkou bolest na srdci.
    S výkřikem jsem se probudil. Co to bylo sakra. Vypadalo to tak živě. I sny se mi snaží říci že mám zemřít. Už asi neusnu. Bylo to tak děsivé.  Vtáhl jsem si telefon a projížděl různá videa a psaní od fanoušků. Někteří tam psali i o mě. Psali tak krásně žádný hajty. Aspoň  oni mě mají rádi, ale i tak myslím že kdyby se mi něco stalo zapomněli by snadno. Projížděl jsem telefon dost dlouho a stejně jsem nebyl unavený, tedy trochu byl, ale bál jsem se usnout. 
      Celí den potom jsem pomáhal Hye--Jin v kuchyni. Kluci mají  jít večer do baru. Jen to oznámili neptali se jestli chci jít s nim. Stejně přišli se slov ,,Hej bečko večer jdem pryč tak nevyžer lednici'' já jen sklopil oči a nic neříkal.  S Hye-Jin jsme uvařili oběd. Já si ho vzal do pokoje abych je nemusel poslouchat.
       Když jsem sešel dolů Hye-Jin mi řekla že kluci už šli. Ptala se mě proč jsem nešel s nimi, ale co jsem jí měl říci. Že mě tam zase nechtějí, že bych se neměl s kým bavit. Už jsem na to vážně neměl. Rozhodl jsem se to udělat po koncertě. Vzít si život po koncertě který je již za dva dny. Měl jsem čas to promyslet. Promýšlel jsem jak ale pak jsem si řekl že starou metodou. Prášky a aby to vážně klaplo tak i žíly. 
       Den koncertu
     ,,Opovaž se to pokazit ty nulo'' ,,Bečko tlustá varuji tě snaž se'' říkali kluci jeden přes druhého. Jen jsem kývl na souhlas. Ještě jsem zavolal rodičům. ,,Ahoj mami a tati moc děkuji za všechno. Dnes je můj první koncert, snad se ještě potkáme.'' nahrál jsem to jen do záznamníku jelikož mi to zase ani jeden nebral. Pak jsem se již vydal na koncertní plošinu která nás vyveze na podium. 
         Hned co jsme vyjeli nahoru začali jsme písničkou seňorita a pak to jelo dál. Užíval jsem si to. Různě jsme blbli. Při tomto koncertu jsme zapomněli na spory.  
    Jakmile koncert skončil jeli jsme domů. Nikoho jsem neposlouchal ani neřešil. Hranou unaveností jsem se vydal do pokoje. Spolykal jsem hrst prášku na postel jsem hodil dopis a pak si vlezl do vany. Udělal jsem tři hluboké tahy na každé ruce a pak jsem jen zalehl do vany. 

      Baron
      Šlo mu to celkem dobře. Při tomto koncertu jsem zapomněl i to kým je. Vypadal jako anděl, užíval si to s námi i přes to že jsme mu ubližovali. Zíral jsem nad tím. Jakmile koncert skočil, vydali jsme se autem do domu. On unaveně odešel, takže jsem ho neřešil. Já si zalezl do svého pokoje, a hned jak jsem zalezl do postele jsem usnul.
     Ráno mě vzbudil křik té kuchařky. Šel z pokoje Ace. Vydal jsem se tam, jak jsem si všiml kluci tam akorát mířili taky. Jakmile jsme tam vešli všichni jsme zírali na plačící dívku která stála u vany plné vody, krve a jednoho lidského těla. Jen jsem na to vyděšeně zíral, nic jsem neříkal. ,,Za tohle můžete vy. Zabili jste ho'' vykřikla po nás. Pak se vydala do jeho pokoje, z jeho postele vzala dopis. Otevřela ho a začala číst nahlas.
Dopis
    Kluci, díky že jsem s vámi mohl zažít tohle všechno. Bylo to skvělé i přes to co jste dělali. Nikdy jste se neptali jestli tuhle práci dělám dobrovolně, nikdy jste se neptali jestli jsem dobrovolně idol, jen jste odsuzovali, ale já vám odpustil Měl jsem vás rád. Nevyčítejte si to bylo to moje rozhodnutí a hlavně netruchlete. Budu na vás dávat pozor.  I přes to že jsme nebyli takoví kamarádi. Myslím že až se spolu znovu potkáme, staneme se jimi.  . A Hye-Jin starej se mi o ně dobře, ať ji sláva nestoupne moc do hlavy. 
Ace
Bylo to tak pěkně psaný, jako kdyby mu nevadilo jak jsme se chovali. Rozhodl jsem se že už se takhle k nikomu chovat nebudu. Zorganizovali jsme Ace-ovi velký pohřeb. Takový jaký si člověk jako on zasloužil. Jeho rodiče tam byli taky. Litovali že ho nutili dělat něco co nechtěl. A proto se rozhodli založit nadaci na podporu mladistvých při výběru práce. Pomohli jsme jim. Pojmenovali ji po něm.

Každý si musí projít peklo aby si uvědomil kdo ho má rád a kdo ne. Někdy to zajde do  extrému, někdy člověk přizná že to dělal ze žárlivosti, nebo ze studu. Ale snažte se nejdřív zjistit než soudit. Váš pro dnes zklamaný Seba.