Oneshot

Cancer

                  Andy            
                 Samota a smutek ledová maska, tak by ho nazvali ostatní dvěma slovy. I přes to, že byl krásný, milí, nebyl společenský. Pokaždé co viděl, že k němu někdo jde, rychle se sebral a odešel. Bál se s nimi mluvit. Bál se že na to přijdou, nebo že si k někomu vybuduje nějaký vztah. Bál se že by pak brečeli, a byli smutní až by je opustil. A to jemu moc času nezbývalo. A proč? Protože byl nemocný. Měl rakovinu, již vážného stádia, ale pořád to na sobě nenechával znát. Naštěstí mohl chodit i na dále do školy. Tedy on neměl, ale chtěl, a tak to respektovali. 
                         Dnes jsem zase šel do školy. I přes to že doktoři říkali že bych neměl, i tak jsem tam teď mířil. Chci svůj život dožít jako normální člověk. Když už ten podělaný nádor našli pozdě. Dle doktorů mi zbývají tak 3 měsíce. Samozřejmě se to může změnit, nikdy nic není úplně předpovězené. Může to být více i méně. Na sobě mám černou mikinu s kapucí, která mi sahala až do čela, že mi nebylo pořádně vidět do očí. V uších mi hrála hudba. Nikdo ze školy nevěděl co se mnou je, až a učitele. Ti věděli co dělat pokud se něco stane. Jediný co mě štvalo bylo to že jsem měl zakázáno cvičit, a to jsem dříve tělocvik miloval. Nikdo se se mnou ve škole nebaví, tedy ne že by se o to nesnažili, ale já nechci. Nechci za sebou nechat někoho kdo pak bude trpět smutkem po mě. To je to nejhorší, už tak mě mrzí rodiče.
                      ,,Milí žáci, dnes k vám nastoupí noví spolužák, přechází již z další školy, tak snad ho mezi sebe přijmete.'' řekl nám náš třídní, a pak opustil třídu. Co to asi bude za kluka, že již další, no mě to může být jedno. Stejně se s ním bavit nebudu. Odbil začátek první hodiny, a noví spolužák stále nikde. Byl tu jeden problém, jediné volné místo ve třídě bylo vedle mě, takže i když tu nebyl, jsem věděl kam si sedne. Utekla tak polovina hodiny, když v tom se ozvalo zaklepání a do dveří vešel kluk. Co jsem si stihl všimnout, měl kroužek ve rtu a na hlavě kapuci. Pak jsem rychle sklopil hlavu, aby mi nebylo vidět do mého pohublého obličeje. Učitelé tolerují že mám v hodině kapuci a nikomu to ani nevadí, takže to neřeší. Ale nevím jak to bude s ním.
                     ,,Čau lidi jsem Rye, a nemusíme spolu vycházet je mi to jedno. '' řekl hrubým hlasem. ,,Dobře Rye, sundej si tu kapuci a sedni si vedle Andyho.'' řekl učitel a ukázal mým směrem.  Radši jsem se ještě více posunul do židle, a ignoroval všechno a všechny. Dosedl s žuchnutím vedle mě, a nic nedělal. ,,Rye řekl jsem tu kapuci dolů'' křikl po něm učitel. ,,Proč bych měl on jí má taky na hlavě'' a nejspíš poukázal na mě. ,,Rye dej jí dolu.'' ,,Dobře'' řekl a s tím i z mé hlavy zmizela kapuce. Dělá dělá si srandu že ano. Nestáhl mi jí taky že ne. Ne ne ne sakra to ne. Rychle jsem se zvedl a se zrychleným dechem jsem utekl ze třídy. Mezitím si po mích tváří našli cestu slzy.
              Zalezl jsem na záchody a do jedné z kabinek se zavřel. Sakra, sakra teď mě všichni viděli. Viděli mé propadlé tváře. Ne ne to je snad noční můra. V tom jsem ale slyšel jak se otevřeli dveře od záchodů, a někdo vešel dovnitř. ,,Hele promiň tohle jsem přehnal.'' řekl hluboký hlas, který jsem nevěděl kam zařadit. Pak mi došlo že je to ten nový. Zadržel jsem dech, nechtěl jsem ho vidět. Ublížil mi a to mě ani nezná. 
               Takhle tam se mnou seděl do konce školy. Učitelé se nesháněli tak to už to nejspíš věděli všichni. Když jsem chtěl zkusit, jestli už můžu odejít chytl ty dveře. Měl větší sílu takže je v klidu otevřel. Až  jsem z toho spadl na zadek. ,,Já promiň neodhadl jsem sílu.'' omlouval se, den již podruhé. Rychle jsem se zvedl a zase jsem chtěl utéci, ale on mě chytl. Nepustil mě, spíš si mě přitáhl k sobě, byl jsem z toho dost překvapený. Vždyť mě ani nezná. Ale je mi s ním celkem dobře. 
              Začal jsem se  s ním více bavit. Byl v pohodě, nebyl tak strašný jako na začátku. Rozuměli jsme si, ale ve škole a ani pořádně před ním jsem nesundával svou ledovou masku. Nechtěl jsem, proč se to najednou tak posralo, proč se tu objevil. Nechtěl jsem nikoho u sebe, ale on se tu objeví, a já si ho hned připustím k tělu? To ne. Nechci aby byl potom nešťastný.
                     Cítil jsem se hůř a hůř, už jsem pořádně ani nechodil do školy. Učitelé věděli co se děje, ale nikdo jiný ne. Rye ke mě chodil každou volnou chvíli, ale já ho k sobě nepouštěl. Nechtěl jsem aby viděl co se se mnou děje. Nesmí to vědět, odstrčit je to nejjednodušší co můžu udělat. Promiň mi to Rye. 
                    Blížil se konec, ani doktoři už nevěděli co s tím a tak si naši vyprosili abych umřel doma. A já tak dožíval šťastný. Už jsem však pořádně nedokázal nic. I chůze mi dělala problémy. Tak moc jsem si přál být normální. Říkal jsem si proč já, ale čím více se blížil konec, věděl jsem že to bude již vše dobré. Promiň Rye byl si první a poslední nejlepší kamarád, kterého jsem měl. 
                 A byl tu konec dne 29. 02.2022 zemřel skvělí kluk Andy Fowler ve svých 21 letech.
             Rye
                 Tak moc mě mrzelo že se mi vyhýbal, věděl jsem že se něco děje, už od prvního pohledu na něj. Ale neřešil jsem to, se mnou vypadal bez starostně a tak jsem si to také užíval, ale již dlouhou dobu tu nebyl. A mě k sobě nepouštěl.
                Ředitel nás dnes svolal do auly, že nám něco nutně potřebuje říci. : Milí žáci, určitě jste si všiml že Andy Fowler již nechodí do školy, a od jeho rodiny mám povolenou říci proč. Andy Fowler se již dlouho potýkal s nevyoperovatelným nádorem na mozku. Umíral ale přel si to tu svámy dožít, chtěl se cítit normálně, a vy jste mu to poskytli. Musím vám však oznámit že před dvěma dny zemřel. Poctěme ho minutou ticha'' Brečel jsem tak tohle to bylo. Proč Andy. Byl jsi skvělí kamarád a já nezapomenu.