Oneshot

Death march

             Zápis z deníku Anthona Kirsche
            8 dubna 1945 Buchenwald   
          Tenkrát se psal rok 1945, vypadalo to že Druhá světová válka je již na konci svého dění. Byl jsem tak nadšen, že již nebudu muset dělat takové hle zvěrstva.  Nikdy jsem se nechtěl připojit k nacistům, ale abych žil udělal jsem to. Tedy především na rozkaz svého otce. Ale jak jsem psal, brzy jsem mohl skončit. To jsem ale ještě netušil, že masové vyvražďovací tábory nebylo to nejhorší, ale že přijde i něco horšího. 
                ,,Všichni ,,zaměstnanci'' (nevím jak je nazvat) se shromáždí v kancelář velitele.'' vyhlásil sám osobně velitel. A já se tedy rozešel do oné budovy kde se schůze měla konat. Tak moc se mi tam nechtělo.  Přišel jsem a čekal jsem co z velitele vypadne. ,,Milí kolegové, vypadá to že válku prohrajeme, a proto jsem dostal rozkazem, uskutečnit operaci nesoucí název ,,Přemístění'' máme shromáždit ty židovské krysy, a vydat se s nimi do Terezína.'' vyslovil věty, tohoto typu nebylo nic dobrého. ,,Jak si to představují ti na hoře veliteli'' zeptal se jeden z nich. ,,Normálně prostě půjdeme pěšky do Terezína.'' chvíli jsem přemýšlel než jsem uslyšel trochu zděšený výkřik. ,,Ale pane vždyť je to přes 300 kilometrů odsud'' podíval jsem se na strůjce tohoto křiku. Byl to celkem mladý muž, hubený a vystrašený. ,,Přesně tak. Polovina z vás půjde s těmi krysami aby na ně dohlídli a polovina přejede do Terezína'' vyřkl znovu velitel. Tohle nebude jen tak normální transport, tohle bude pochod smrti. Pomyslel jsem si. 
          Vše se začalo chystat aby se dne 10. dubna 1945 mohlo vyjít na onen dlouhý transport vězňů do Terezína. Už teď jsem věděl že polovina nepřežije. A pokud ano psychicky se zhroutí již potom pokud nenajdou zbytečky své rodiny. Tak moc jsem chtěl zase potkat svou rodinu a věděl jsem že se s ní určitě jednou setkám. Nevěděl jsem kdy, ale věděl jsem že setkám. 
          Noc 10 dubna 1945
          Velitel všechny vězně i nás budil hlasitou táborovou sirénou. Všichni vylekaně vyběhli, jelikož nám nikdo neoznámil že se půjde večer. Jelikož byla ještě noc žádné velké teplo nebylo. My jsme věděli co se bude dít, ale vězni ne. A proto mi jich bylo líto již teď. ,,Tak vy židovské krysy dnes vás čeká transport do Terezína. Takže se seberte a v zástupech za sebou se vydejte na cestu'' vykřikl neurvale a začal je hnát. Kdo se vlekl po tom rovnou střílel. A tak jsem se snažil nenápadně pomoci všem. Bylo tvrdé vidět ty staré babičky a dědy, ty mladé děti, těhotné ženy, či jen mladé dívky a chlapce, jak se klepou zimou a zároveň neví kam vlastně jdou. Vlastně já pořádně taky netušil jestli jdeme dobře, ale jelikož šli všichni pohromadě určitě jsme šli. Viděl jsem strach, bolest, hlad a jiné problémy všech těch lidí a nedokázal jsem jim pomoci.
             Cítil jsem se pod psa. Slunce vyšlo již tak před třemi hodinami a my se dál vláčeli. Nezastavovali jsme jelikož bůh ví co nás , může potkat. Vysílení bylo znát na všech těch lidech. Jak moc je dřeli z kůže, jak zablešené postele jim zubožili těla. Ale viděl jsem někoho kdo vypadal celkem vysmátě, na to v jaké byl situaci. Nebyl to nacista to jsem vědě. Byl to žid, ale vypadal šťastně . A tak jsem na něj počkal, zajímalo mě jak to že se v takové situaci může usmívat. 
                 Víte co mi odpověděl? Řekl mi že možná je v takové hle situaci, ale již není za ostnatými dráty. Mohlo mu být tak 20 víc ne, a vypadal celkem rozumně. ,,Proč se se mnou bavíš?'' zeptal se mě. ,,Zaujal jsi mě tvou pozitivní stránkou.'' odpověděl jsem mu pravdu. On se na mně zase jen usmál.
                   12.dubna 1945
              Onen kluk se mě držel jako klíště, neopouštěl mě, držel se v mé blízkosti. A upřímně mě to nevadilo. Tolik pozornosti se mi nikdy nedostávalo. A tak jsem mu za jeho přítomnost dával své jídlo. Mezitím co on se stával silnějším, já hubl a nad ztrátou živin se mi dělalo špatně, ale bylo mi to jedno. Jelikož já jsem si svůj mizerný život již jakž takž užil, ale on ho má před sebou. Nikdo si nevšímal z dalších dozorců že mu dávám jídlo. Ostatní si hleděli svého. 
                Když ten kluk nebyl u mě, pomáhal jsem ostatním. Nevadilo m to. Nikdy jsem nechtěl být monstrum a proto jsem pomáhal. I když jsme ztratili již tak 1000 lidí kvůli smrti z vyčerpání stále zbývali ty 3000. Motivace, pomoci jim aby se jednou mohli mít lépe, mě hnala dál. Musím je zachránit, aspoň některé když ne všechny. Dokud mám dost sil pomohu všem komu budu moci. 
                 13 dubna 1945
                Cítil jsem se jako na úplném dně Mikolas se u mě držel více než za ten jeden den. Jako by věděl co se děje. Jako by se mělo stát něco špatného. A i když protestoval nad tím že si mé jídlo nevezme nacpal jsem mu ho. Byl jsem slabí, jelikož jsem již pět dní nepil ani nejedl. (Může to znít době když jsme na cestě teprve tři dny, ale v táboře toho taky moc nedostáváme a poslední dny jsme dostávali vážně málo) Motala se mi hlava, hrozně mě bolelo břicho, cítil jsem že sebou za chvíli seknu že to nezvládnu, ale šel jsem. 
             Mikolas mě podpíral a pomáhal mi. Věděl jsem že zbývá již jen pár kilometrů, musel jsem to zvládnout, nesměl jsem to vzdát, a on mě držel na nohou. Nikdy jsem nepotkal někoho jako on. Někoho tak milého a chápajícího. Doufám že bude mít krásný život až tahle pitomá válka skončí. 
              14. dubna 1945
               Již je vidět brána Terezínského koncentračního tábora ze 4000 došla jen polovina. Jsme jen kousek od cíle, ale já již nemůžu. Proto je poslední zápisek věnován tobě. ,,Doufám že v životě nezapomeneš na dobro, že nezapomeneš na pomoc druhým, a že nezapomeneš na někoho, kdo ti i jen takhle málo dokázal pomoci''
            Na konci se mi již klepala ruka že je to tak strašně kostrbaté. Bojím se že to nepřečte, ale již ztrácím pevnou půdu před nohama, a můj zrak už nevidí denní světlo, již nic nevnímá a jen mě odnáší někam kde bude klid a odpočinek.
            U nebeských bran
              ,,Neuděl jsi nic špatného, zasloužíš si najít klid a odpočinek a tak vítej zde Anthone'' řekl  pro mě neznámí hlas, ale i tak jsem vešel do brány co mi nabízel klid a mír.
           Mikolas
           Ztratil jsem ho. Pomohl mi ale já to nedokázal. Tohle není pravda nemůže být. Tak milí člověk umřel. Ale pomohl tolika lidem. Ještě jsem ho naposledy objal. Když jsem to udělal z ruky mu vypadla knížečka. Vzal jsem jí do ruky a přečetl co tam bylo. Rozplakal jsem se. Byl to hrdina. Pomohl i když nemusel. A všechno to sepsal. Tenhle člověk určitě půjde do nebe a já doufám že ho ještě jednou potkám. 
            Onu knížečku jsem dal ve svém nové do mě na místo kde je nejvíce vidět. Když se mě na ní někdo zeptá odvyprávím mu onen příběh. Lidé by měli vědět že dobro existovalo i když v tak malém měřítku.
    

Seba