Oneshot

Ukrajina

                   Ocelové pláty se nořili do zmrzlé země, a velké ocelové monstrum které nebylo jediné, si to mířilo přímo do nedalekého města. Nikdo z jeho obyvatel o tom nevěděl, a tak nebyli na tento moment připraveni. Nikdy nic nečekal, děti se budily do poklidného rána, které se mělo brzy změnit, na kruté krveprolití, kvůli větší moci a území. Děti, matky, muži, slyšeli jen hluk, nevěděli co se děje, a když ocelové monstra přijela na hranici, jejich vesnice, všichni vyšilovali. Palba mohla začít, skoro nic po ni nezůstalo na svém místě. Ale nikdo z těch kdo ocelová monstra ovládala, nevěděli že někdo stihl podal zprávu dál. 
                      Ocelová monstra se rozjeli dále, nikdo však nevěděl co jejich příchod znamená, dokud se za nimi neobjevil zástup aut s ozbrojenými muži. Kontrolovali vše a všechny. Nestačil jim pohled na mrtvá těla které byli na kusy, prohledávali domy, sklepy a vše okolo. Koho našli živého toho nestydatě odpráskli. Jako by to byli roboti bez emocí, jako by život civilistů pro ně nic neznamenal. Přitom oni před tím taky byli jen civilisté. Na těchto lidech bylo vidět, že metoda vymývání mozků skutečně funguje. Nepozastavili se nad nikým, ať to byl muž kterého mohli naverbovat, matka nebo dokonce i děti. Prostě je odpráskli. Takové byli jejich rozkazy, nikoho nenechat žít. 
                     Kdo byl tedy horší monstrum? Velké mohutné ocelové tanky, nebo ti co šli za nimi a nemilosrdně odpráskli vše živé. Kolem po zemích se váleli kusy těla, vnitřnosti, a všude se valila krev. Obyvatelé se báli, báli se o své životy, o své děti...  Nikdo jim však nepomohl, nikdo nepřišel. Už nebylo vidět nic jiného než oblaka dýmu, od odstřelovaných budov, než požáry domů, ve kterých byl občas slyšet i pláč umírajících co v nich zůstali. 
                      Nikdo z okolních zemí se neodvážil vzdorovat, jelikož se báli že se tohle stane i jim. Jen koukali na to jak je masakrují. Někteří odvážlivci se na pomoc vydali, ale nebylo jich mnoho, ne tolik aby dokázali tuto válku vyhrát. Ale i tak ti co se stihli chopit zbraní, stále statečně odolávají. Všichni kdo stíhají uprchnout utíkají do okolních zemí, který jim dokážou pomoci tím, že je přijmou, dokud se vše neuklidní. A za to jim byli vděční. Dají jim jídlo, dají jim místo na spaní, a to jim aspoň pomůže začít od znovu. 
                   Válka neutichá, můžeme v tom vidět minulost, není to poprvé. Jediná otázka je proč? Co z toho budou mít? Co jim to dá? Tolik mrtvých, tolik krve na jediném člověku, kvůli moci a velikosti. Nikdo ho již neuzná, nikdo už ho nebude ctít, jen nenávidět za zaslepenost. Naivita je zbabělost, válka je krutost, a touha je psychopatie. Kam se vrátí až vše skončí? Kde budou žít, když vše bude zničené. Kdo jim pomůže vše zbudovat znovu. Nikdo nebude mít tolik peněz. Proč to dělají znovu, když v historii to několikrát nevyšlo. Vůdce byl vždy poražen.
                    Vojáci se nevzdávají, jediná podpora a naděje, je v tom že se jednou budou moci vrátit do své svobodné země, jakou jí znali, znají a budou znát. Statečnost, těchto lidí snad nemá meze. Stále dokazují to že se dokáží bránit, i když nemají dostatečné vybavení. I přes to že umírají lid, a oni to musí vidět, chtějí pomstít svou zemi. Dokazují že i když jich není moc, dokáží se vzchopit a jít se být, za svou zemi. Dokážeme jim pomoci i mi. 
                      Pomoc neznamená jen to, aby jsme vzali do rukou zbraně, znamená to pomoci, v lékařině, jídle, a dalších věcech, ale určitě na ně musíme myslet. I tím jim ukazujeme že nám nejsou volní. 
 Tohle bohužel není kapitola na kterou jste čekali. Možná ten začátek tak vypadá, ale tohle je krutá realita. 
Pomozme Ukrajině i jen pohou myšlenkou. 
Váš Seba