Oneshot

Depresed Boy

                       
                                    Byl jsi jen zklamání, byl jsi nikdo, byl jsi přítěž. Nikdy tě nebrali vážně, jen si dělali srandu z tvé existence. A ty jsi je nechal aby ti ubližovali. Nechal jsi je aby se ti vysmívali. Ztrácel jsi naději v lidskou lásku, lásku v sebe sama. Začal jsi věřit jejim urážkám, nadávkám a ranách mířených na tebe. Věřil jsi že jsi k ničemu a nikdy ničím nebudeš. Začal jsi si tyto slova opakovat taky. Že jsi nic, nikdo jen nula co nikdy nic nedokáže. Zavřel si se v temnotě výčitek, urážek a smutku. Nikdy jsi nemiloval, myslel si si že nula nikdy nesmí milovat. Stranil jsi se společnosti, aby nikdo neviděl nic které z tebe bylo. A když už jsi do společnosti musel, navlékl si na sebe dlouhé kalhoty a mikinu aby nikdo neviděl ten nespočet jizev, který zdobily tvé tělo. Nebylo jich málo, ale stále jich nebylo dost. Stále se našli místa kam se vešli. Nejbolestivější místo byli tvé klíční kosti, kam jsi se řezal nejvíce. Propadl jsi depresím, smutku a sebenenávisti. Když začali napadat i to jak jsi vypadal, začal jsi věřit i tomu. Hubl jsi, ztrácel jsi se před očima, ale když ti stále říkali že jsi tlustý, věřil jsi jim. Neviděl jsi ty žebra, která ti div neprotrhla kůži. Jen si poslouchal nadávky že jsi tlustý a tak jsi tomu věřil. 
Nejedl jsi, jediný co jsi dělal bylo pití kávy, po které jsi nechtěl jíst. Po nocích si ronil slzy, ale ne kvůli tomu jakou jsi troskou, ale tím že jsi věřil tomu co o tobě říkali. A to tě ničilo, ničilo tě myšlení na to že vše je jen pravda. Že jsi doopravdy nikdo, že tě nikdo nikdy nebude milovat, že z tebe nic nebude.  Nikdo tě nedokázal vytáhnout z té bubliny, a vlastně nikdo takový kdo by to chtěl ani nebyl. Líbilo se jim že ti takhle ubližují, že dokážou zničit někoho kdo za nic nemůže. Ale to ty jsi nevěděl. Vzal si vážně to co ti říkali a věřil si že mají pravdu. Nikdo se tě nezastal, a ty jsi to asi ani nechtěl.
Pomalu jsi padal do hlubších depresích, nebál si se zajet hlouběji, už jsi se ale jenom neřezal, už jsi se i pálil. Nikdy jsi cigarety nekouřil, ale sloužili dobře jako mučidlo tvého těla. Nikdo se nedivil když na tvém těle viděli kulaté kruhy spálenin. Nikdo se neptal od čeho to je, jen se ti vysmáli. A ty jsi si i tak říkal že jsi ty ten špatný že se smějí té největší nule kterou kdy potkali. Už si si zvykl na temnotu, kterou jsi ospravedlnil tím že si jí zasloužíš. Že temnota je jediná která s tebou může zůstat. 
Hubl jsi až moc, jednou jsi díky nedostatku minerálu, vitamínu, stravy a pití zkolaboval. Bylo to tehdy ve škole. Studenti kolem tebe jen procházeli, tlemili se, někteří do tebe dokonce i kopli. Dokud tam nepřišel učitel. Když tě viděl na zemi zhrozil se. Všechny seřval, a odehnal je do tříd. Zavolal ti sanitku, která tě hned převezla do nemocnice. Ty jsi byl v bezvědomí, učitel nejspíš musel zavolat rodiče, jelikož hned co jsi se probral si slyšel naštvaný hlasy a  nadávky na svou osobu. Vedle tebe seděl mladý muž, byl to učitel dějepisu na tvé škole. Naštvaně jsi se na něj podíval a pak jsi otočil hlavu aby ti nebylo vidět do obličeje který smáčeli slzy. Chtěl jsi zemřít, ale on ti pomohl. Proč pomohl takové nule jako jsi ty. Říkal jsi si kdo by se o tebe zajímal. Že jsi jen k ničemu, ve škole máš špatné známky, v životě jsi k ničemu. Říkal si si že tu jen oxiduješ a že by jsi tam už neměl být. 
On však zpozoroval tvůj obličej nebo tvůj zvedající se hrudník pod vzlyky. A objal tě. Byl první kdo tě objal, byl jsi z toho tak vyděšený. Rychle jsi ho odstrčil se slovy že špíny si nezaslouží nic takového. Chtěl ti na to něco říct, v tom ale vešel do pokoje doktor takže to nestihl. Doktor něco říkal, ale ty jsi ho neposlouchal, chtěl jsi zemřít a už nepřekážet. Hned co doktor odešel do pokoje vtrhli tvoji rodiče a začali řvát přes celí pokoj. Nadávali, div že tě i nepraštili, ale to nejspíš pro to že tam byl i ten učitel.
Od té doby jako by na tebe dával bacha, ale tobě se jeho pozornost nelíbila, přišla ti nechutná. Vyčítal jsi si že se musí dívat a takovou nulu jako jsi byl ty. Chtěl jsi to ukončit, chtěl jsi zemřít, aby si nešpinil vzduch. Tak moc ti narušili psychiku, že jsi si nemyslel že jsi vůbec člověk co má žít. Říkal jsi si že jsi jen chyba že jsi nic tohohle světa. Zhoršovalo se to všechno. Řezal jsi se více a více. Nejedl jsi na vše jsi kašlal. Škola pro tebe nebylo nic proto jsi do ní ani nechodil.  Dokonce jsi začal i s drogami, cigaretami a chlastem. Už ti to bylo jedno.
Umíral jsi, jak na venek tak i zevnitř. Vyprchával z tebe život, až jednou vyprchal úplně. Tehdy jsi přecházel silnici. Byla prázdná, jelikož byla noc. Když v tom jsi spadl na zem. Nic už si nevnímal. 
Ani to auto, ani osobu co z něj vystoupila a šla k tobě. Viděla, slyšel tvůj poslední výdech. Výdech kluka, kterému tak narušili psychiku že jejich slovům začal věřit. A sám se měl za špínu, za nic tohohle světa. 

Umřel kluk který za nic nemohl, který se jen nechal ovlivnit hnusnými slovy. Kluk který nepoznal štěstí, lásku přátelství. A čas který dostal, se zkrátil díky jeho okolí. Nenechte takové-hle lidi ublížit a narušit někomu psychiku natolik aby se zabil sám. Tolik lidí existuje, a nedokáže se bránit. 

Byli vydány datumy a časy opravných didaktických testů. Budou 1-2.09 2022. Držte palce. Mám z toho takový strach už teď. Musím to zvládnout abych mohl na Vysokou kam bych mohl hned jakmile bych dostal maturitní vysvědčení. A pokud to nedám babička pořád říká, že bych musel jít pracovat. A pak zase opakovat. A to já nechci, držte palce a povzbuzujte nadále. Váš Seba