Oneshot

MONSTER?

Do KyungSoo
14 století.
Lidé  mě nazývali stvůrou. Ale já nebyl tou stvůrou o které mluvily. Nemohl jsem být když to bylo tou nemocí. To oni však slyšet nechtěli. Když jsem se bránil nevěřili mi. Jen kvůli tomu že jsem byl trochu odlišný. Tou vinou byli mé oči. Každé bylo jiné. Jedno světle hnědé a druhé temně černé. Nechápal jsem jak se mi to stalo ale prý jsem se tak narodil. A ne jen mé oči ale i mé vlasy byli zvláštní. Od přírody byli zrzavé. Pro ně to bylo divné, ale musel jsem si zvykat. Proto jsem na sobě nosil černý pláštík s velkou kapucou. Zakrývala mi jak obličej tak vlasy. Hlavu sklopenou k zemi a tak jsem mohl vyrazit ze svého rozpadlého domu směr tržnice. 
když jsem tam došel lidi se mi vyhíbali. Zašel jsem k jednomu stánku a chtěl jsem si koupit pečivo. To by ale na mně prodavačka nesměla začít řvát. ,,Vypadni ty zrůdo. Ještě nás nakazíš'' všichni po mně házeli jak jídlo tak další věci. Začal jsem tedy utíkat pryč. To že jsem se nekoukal na cestu se mi stalo osudným. Probíhal jsem jednou z ulic směr můj dům ale v tom jsem už necítil pevnou půdu pod nohama ale pod zadkem. ,,Moc se omlouvám'' slyšel jsem říkat něčí andělský hlas. Koukl jsem se kdo to do mně vlastně vrazil. Na sobě měl oblečení kteří normální lidi nenosí protože si ho nemůžou dovolit. Co je sakra zač. Když jsem si ale uvědomil že na něj zírám rychle jsem sklopil svůj zrak k zemi. ,,To nic'' hned co jsem to dořekl se před mím obličejem objevila ruka. Ruku jsem tedy přijal ale svou hlavu jsem nezvedl. Byl moc krásný a já chtěl slyšet jeho hlas ještě jednou než zjistí co jsem zač. ,,Kam tak spěcháš?'' zeptal se mně. Nevěděl jsem co odpovědět. Byl jsem z něj celkem i nervní. Bylo děsivé že po mně taky nezačal křičet. ,,Půjdeš se mnou dobře'' kývl jsem na nesouhlas ale on si nedal říct. Chytl mě za ruku a někam mě táhl. No když jsem zjistil kam mě vlastně dotáhl byl jsem v šoku. Veděl jsem že to bude asi nějaký boháč ale netušil jsem že je to náš princ. Rychle jsem si klekl a začal se omlouvat.,,Omlouvám se mladý pane nepoznal sem vás'' měl jsem sklopenou hlavu a na ní mi pořád seděla má kapuce, skrývající mé tajemství. On se na mně podíval a zvedl mou bradu jeho dvouma prsty. Koukal se mi do očí, ale neviděl jsem v nich odpor ani strach. Viděl jsem v nich pochopení a překvapení smíchanou s radostí. ,,Nečekal jsem že někdy potkám jak lid říkají stvůru'' to slovo se mi nelíbilo ale potom pokračoval.,,Na stvůru jsi až moc hodný a roztomilí.'' Jeho slova mě zahřála u srdce a zrudl jsem. Vedl mě dál až do jeho pokoje. Nevím jak se to stalo ale usnul jsem u něj na posteli.
Kim Jong-in
Procházel jsem se vesnicí. Byl příjemný den na to že tu řádila ta nemoc. Nechápu proč to lidi schazovali na nějakou ,,stvůru,, když bylo vidět že je to jasná nemoc nebo spíš vir. Procházel jsem jednou postraní ulicí někdo do mně vrazil  a spadl na zem. Myslel jsem že je to zloděj jelikož měl na hlavě kápi aby mu nebylo vidět do tváře.,,Moc se omluvám'' řekl a podíval se na mně. A já hned mohl zjistit že to není zloděj ale ta ,,stvůra'' o který blábolí náš lid. Na stvůru byl až moc krásný,,To nic'' hned co jsem to řekl jsem mu podal pomocnou ruku aby mohl lépe vstát. On si stoup ale hlavu nechal spuštěnou k zemi. ,,Kam tak spěcháš?'' zeptal jsem se ho ale on jen mlčel. ,,Půjdeš se mnou dobře'' řekl jsem mu ale odpověd mě vlastně nezajímala. Čapl jsem ho za ruku a vedl ho na zámek. On když zjistil kam jsem hod odvedl řekl,,Omlouvám se mladý pane nepoznal sem vás.'' Jen jsem pokroutil hlavou. Ale on se na mně stále nepodíval. A tak jsem dvěma svýma prstami zvedl jeho hlavu za bradu abych mu viděl do očí.,,Nečekal jsem že někdy potkám jak lidé říkají stvůru''řekl jsem to ale pak ještě pokračoval. ,Na stvůru jsi až moc hodný a roztomilí.''On po mích slovech zrudl. Když jsem ho dovedl do mého pokoje on se zahrabal do postele a usnul. Byl u toho tak roztomilí. Nechal jsem ho tedy spát. A šel víc zjistit o té nemoci. Jediné co jsem zjistil bylo že se jí říká černá nemoc a pomáhá na ní česnek. Takže on za to nemůže.
Po 2 měsících
Byl u mně již dva měsíce a já se do něj více a více zamilovával. Byl den kdy jsem ho chtěl požádat o ruku a doufal jsem že bude souhlasit.,,Víš Soo známe se sice  moc dlouho ale chci se tě zeptat'' klekl jsem si na koleno a dořekl větu,,Vezmeš si mně?'' on jen zrudl a začal hlavou kývat na souhlas. Byl jsem tak moc rád. Svatba byla velká a nikdo Soovi už neřekl že je stvůra.