Oneshot

Family

Sebastian
                       Můj bratr byl někdo ke komu jsem vzhlížel. Byl to skvělí muž, a skvělí bratr. Ale to co udělal jsem nečekal. Byli jsme vždy spolu, nikdo nás nikdy nerozdělil. Tedy to jsem si myslel, bláhově jsem myslel že zůstaneme navždy spolu, ale asi ne.
                          Bylo mi 14 skoro 15 očekával jsem až se vrátí. Vrátil se, ale zase zbavený všech smyslů. Takhle to šlo již několik měsíců. Nechápal jsem to, nevěděl jsem co se děje, ale bráška mě po tom vždy ujišťoval že vše bude dobré, že se nic neděje a já mu to naivně věřil. Jednou přišlo již to horší. Jednou se vrátil s policisty v zádech, a hledali rodiče. Bylo smutné když zjistili že žijeme bez nich. A tak se to vezlo. Jelikož bratr nebyl plnoletý šel do pasťáku a mě převezli do dětského domova. A v tu dobu jsem si uvědomil, že to jak bratr chodil domů, nebylo dobře, tím jsem pochopil že my sice ublížit nechtěl, ale lhal mi, zničil mě, zradil mou důvěru v něm.
                       V dětském domově to nebylo zase tak špatné. Sice se vychovatelky nechovali nic moc, ale děti byli skvělé. Tedy až na něj. Ten co mi ubližoval, a i když to děti věděli, nikdo nezašel pro pomoc. Jen koukali, a občas se smáli. Ale i přes to jak to bolelo, jsem je aspoň dokázal rozesmát. Byl jsem tu již rok. Nic se nezměnilo, ale mě to nevadilo. Zítra mi bude 16, moc se netěším, jelikož to budou mé první narozeniny bez rodiny. Dnes jsem se snažil vše přežít, bez úrazu, ale samozřejmě se to bez něj neobešlo. Bylo to ve sprchách, nikdo už nehlídal, a já tu zůstal poslední, tedy to jsem si myslel.  Když v tom někdo roztáhl můj závěs. Stál tam můj kamarád, kterého jsem si zde našel. ,,Co tu chceš?'' optal jsem se ho a on se na mně jen zákeřně usmál. Pak mě přitlačil na zeď a začal mě ohmatávat. Nelíbilo se mi to, brečel jsem, křičel jsem, ale nikdo nepřicházel. Když s užil jen řekl ,,Snad sis nemyslel že se s tebou někdo bude bavit ty nicko.'' Další člověk na seznamu co zradil mou důvěru a co mě zničil. 
                    Už nemám pro co žít. Vlastně už od té doby co tu jsem, oni nejsou jediný co mi ubližují. Ubližuji si i sám. Jednou jsem totiž vrchní vychovatelce ukradl žiletku, a ona si toho nevšimla. Už tu nechci být, nemám proč. A tak jsem si ubrečený vzal do ruky onu věc. Neřezal jsem moc dlouho, ale hluboko ano. Když jsem zase rány vyčistil oblékl jsem se a zalezl do pokoje. 
             Druhý den, mě čekala narozeninová snídaně. Dělají ji vždy tomu kdo má narozeniny, ale upřímně já na ní vůbec neměl chuť . Poslušně jsem jí však snědl. Pak jsem mohl jít. Asi po dvou hodinách pro mě přišla vychovatelka, že přijela rodina co si chce někoho adoptovat a tak ať jdu dolů. Proč, stejně si neadoptují skoro dospělého kluka.  Když jsem scházel schody, podkopl mi nohy, jeho malá skupinka do mě začala kopat. Nebránil jsem se. Proč taky? Bolest mi dělala dobře. Když v tom jsem zaslechl pro mě neznámí hlas. ,,Hej co to děláte? Nechte toho.'' Ale to už jsem pomalu přestával vnímat.  Ale rány přestali. 
                 Ryan
                Čau jsem Ryan je mi 18, vždy jsem si myslel že slovo bolest neexistuje, ale to jsem měl brzo zjistit.
                  Rodiče si chtějí adoptovat nějaké dítě, jelikož po mě již už děti prý mít nemůžou. A tak se rozhodli pro tuto cestu. Nebyl jsem nadšený  nechci tu cizí dítě, ale co já s tím zmohu. A tak jsme vyjeli d jednoho dětského domova. Vešli jsme dovnitř a hned se nás ujala milá paní. Rodiče se šli podívat na děti a já se šel projít a podívat okolo. Když jsem si všiml jedné partičky dětí. Do něčeho nebo spíše někoho kopali. Tak jsem na ně zakřičel. ,,Hej co to děláte? Nechte toho.'' a oni se na mně podívali a někam utekli. Na zemi ležel kluk, byl celí domlácený, ale to dávalo smysl, když ho tolik kopali. Rozeběhl jsem se k němu, a zvedl ho do náručí. Byl krásný, ale vlasy mu slepovala krev, která se mu řinula z nosu. Pod okem se mu tvořil monokl, a ani nechci vidět jeho břicho a záda. 
              Nesl jsem ho směrem kterým odešli rodiče. Jakmile jsem je našel poklepal jsem mamce na rameno. Ona se na mě otočila, a jakmile viděla koho držím, nebo spíše jak vypadá se zděsila. Ta vychovatelka na mně taky jen vykuleně hleděla. Copak ty děti nikdo nehlídá, jak to že o tom sakra neví. ,,Mami vezmeme si ho prosím, nechci aby mu více ubližovali. Zachraňme ho prosím'' řekl jsem jejím směrem a zadíval se na ní štěněčím pohledem. 
                A ona nakonec kývla, a teď sedíme v autě směr nemocnice. Musí ho přeci jen zkontrolovat. A jak jsem si usmyslel tak se i stalo. Doktor ho prohlédl a pak nám řekl ,,No klučina má dvě zlomené žebra a zlomený nos. Podlitiny brzy zmizí. Až se probudí tak myslím že si ho budete moc odvést, ale budete chodit na kontroly, aby mu správně srostli ty žebra'' A mi jen na souhlas kývli.
          Skok v čase
                 Probudil se, vypadal vyděšeně, ale po chvíli se usmál. ,,Vím vypadá to divně, ale zachránil jsem tě, a mí rodiče tě adoptovali.'' pronesl jsem k němu a on se a mně se slzami podíval. Byl roztomilí. ,,Neboj u nás si v bezpečí.'' řekl jsem a taky jsem to hodlal dodržet. Nikdo mu již neublíží, o to se postarám. 
                 Byl u nás již měsíc. Trávili jsme spolu dost času, učil jsem ho podstatné věci. A taky jsme spolu dost blbli. Bylo to skvělé. I rodiče si ho oblíbili. Teď už mi nevadilo že je cizí. Byl skvělí, a to my stačilo. 
                Dnes rodiče nebudou doma. Mají jet na služebku. Takže skvělí, barák jen sami pro sebe. Pozval jsem tedy kamarády na párty. Bude sranda. 
             Všichni přišli, a přinesli alkohol. Seba se na to vše jen koukal, ale nic neříkal. Chvíli jsme pařili ale pak někdo řekl že si zahrajeme flašku. Já na to kývl a dokonce i Seba souhlasil. Sedli jsme si tedy do kroužku a mohli jsme začít. Chvíli padali normální úkoly i otázky ale pak to začali i rozjíždět líbal se každý s každým, tedy až na mně a Sebu, my jsme se ještě nelíbali. Ale pak to přišlo, ani nevím kdo to řekl, ale donutily mě ho políbit. Jakmile se naše rty setkali, jsem pocítil zvláštní energii. Seba dokonce zrudnul, byl tak roztomilí. 
                   Když už jsem měl toho dost šel jsem spát, ale ráno jsem se probudil se Sebou v posteli. nevím jak a proč, ale ležel vedle mě. Dokonce nahý. Sakra sakra co se stalo. Nechápal jsem to. Ale jakmile se probudil začal jsem se nad ním rozplývat. ,,Miluji tě Ryane.'' řekl a já ho políbil. Myslím že jsem nemusel nic říkat, že to pochopil.

Tenhle příběh vznikl z bolesti mé hlavy a zároveň z bolesti spůsobené mě někým blízký. Snad se bude líbit.
SEBA