Oneshot

Prokletí hrobky

                  Objevení starodávné hrobky nese své následky. 
                       Hei Ye
                        Můj otec byl šílenec do záhad a prokletí dřívější doby. Máme ho kvůli tomu opustila, ale se mnou byl i nadále v kontaktu. Posílal mi dopisy kde vždy byla přiložena fotka z jeho výpravy. Jednou mi však přišel dopis, ne však od něj. Podepsaný zde byl jistý Xiao Ge. Neznal jsem ho, ale otec se o něm často v dopisech zmiňoval. Kdyby se mu prý něco stalo Xiao Ge mi pomůže. A byla to pravda, párkrát mě i navštívil, ale matka o tom samozřejmě nevěděla. Byl to kluk, mohl být tak stejně starý jako já. Ale jak jsem zjistil, on je nesmrtelný. 
                         Naposledy jsem ho viděl když mi bylo 20 teď je mi 26 let. Matka již nežije, a já jsem na vše sám. Každý den jsem si prohlížel staré dopisy od otce, každý den jsem brečel, ale nikdo to nevěděl. Kdo by to taky měl vědět, jsem tu jen já a moje mysl. Je 19:00 je tma a já si jdu do večerky koupit něco k jídlu. Když v tom mě někdo zatáhne do uličky a pak už nic nevnímám. 
Když se probudím sedím svázaný v autě, na proti mě chlápek a kouká na mně jako na odpad. ,,Ty jsi prý syn Hei Tonga. A dovedeš nás do ztracené hrobky.'' řekl, ale nebyla to otázka, ale rozkaz. ,,Kdybych věděl kde to je tak jo.'' řekl jsem jen. On mi vrazil s tím že se na nic neptal a že mám být zticha. 
                        Odvezli nás k nějakému velkému skladišti. Tam čekali další lidi. Prý jsou to ti co to sponzorují. ,,Nevím kde to je, ale znám někoho kdo ano.'' řekl jsem mim na rovinu. Je to starý tátův spolupracovník. Bydlí v poušti, ten mi stejně něco dluží za tátu takže pomůže. Oni tedy jen kývli a že je prý mám vést. Dovedl jsem je k jeho domu. Starý ožrala, všude se váleli flašky, ale on tam spal na posteli. A tak ho nešetrně probudily, a odtáhli do auta, se slovy že nás zaveze do té hrobky. A i přes to že protestoval, jakmile vytáhli zbraň vytáhl mapu a začal navigovat. 
               Dojeli jsme k nějakému rozpadlému kostelu nebo co to bylo. Byla tam díra pod zem, a samozřejmě je nenapadlo nic jiného než že se dolů půjdeme podívat, a tak rozdělali stany, a zbytek šel dolů. Já jako rukojmí musel jít taky, prý by mně neuhlídali kdybych se snažil utéci. Ještě než jsme vlezli dovnitř všiml jsem si v kopuli postavy v černém s kapucí na hlavě. Byl mi povědomí, ale na dálku jsem ho pořádně neviděl. Pak mě už ale jako psa zatáhli pod zem. Bylo zde hodně písku, ale když jsme to prošli, došli jsme na velký plac. Kolem nebylo nic moc, jen kosti rozházený do nějakého obrazce na zemi přímo ve středu místnosti. Když však kosti nešetrně rozkopali začalo se to propadat. Propadli jsme se na další takové místo. Tam už ale vyseli různé ozdoby a byl tam velký jantarový trůn. Ve středu stála jaká si truhla, oni ji hned začali otevírat. 
V tom bylo ale slyšet broučí šumění, kuličky které vyseli ze stropu se začali líhnout. Byli to larvy jakých si brouků. Nikdy jsem je neviděl, ale dostali se pod kůži pár lidem. Naštěstí jsme stihli utéci. Ale aby jsme se dostali ven museli jsme projít přes houpačku. Zůstal jsem tam stát jako poslední. Vypadalo to že spadnu, ale někdo zatáhl silně za lano a tím mě dostal do východu. 
                    Nechtěli jsme tam zůstávat a tak rychle všechno sbalily a prchali jsme co nejrychleji pryč. Tohle nebyla ona hrobka. Jeli jsme už asi 5 den když jsme dorazily k velkému polorozpadlému chrámu. Prý by to mělo být ono, je to Astécký chrám a pod ním by měla být ona hrobka. A tak jsme šli dovnitř. Bylo to obrovské a vše vypadalo nádherně. Když v tom začali ze zdí vystřelovat šípy. Hodně lidí bylo mrtvých, já ale ne. Já byl stále naživu i s mým věznitelem.
                 Došli jsme ke schodům do podzemí. Samozřejmě že mě strčily abych šel jako první kdyby se něco stalo. Byl jsem v polovině, když v tom schody zmizeli, sjel jsem na plochou zem po který jsem jel až dolů. Jakmile jsem si stoupl kolem mě se rozsvítilo. 
Přímo na proti mě stála velká zlatá socha orla. V tom jsem uslyšel hlasy jeli dolů i ostatní. Když byli dole taky, schody byli zase zpět. ,,Tak mladej teď vezmeš ten diamant co má ta socha v místě srdce je ti to jasné, a žádné blbosti.'' řekl jeden z nich, nechtěl jsem, ale musel jsem je poslechnout. A tak jsem onu věc vzal, vyndal jsem jí a jakmile jsem jí drže v ruce zahalila mě zelená mlha. Vykřikl jsem, nic jsem neviděl, viděl jsem jen tmu. Pak jsem cítil jak mi diamant vytrhli z ruky a slyšel jen zvuky jak utíkají. Nic jsem neviděl, kolem sebe jsem šátral rukama. Když v tom mě někdo chytil. 
                   ,,Uklidni se Hei Yi to jsem á Yiao Ge'' proč je tu, a co se mi stalo? ,,Co co tu děláš? Jak jak víš že jsem tu? A proč proč nic nevidím. '' ptal jsem se trhaně. ,,Přišel jsem ti pomoci, vím že jsi tu už od podzemního chrámu. A proč nic nevidíš? Je to prokletí toho diamantu.'' řekl jen. ,,Já já už neuvidím.'' ,,tohle se nedá léčit, ani zvrátit je to prostě prokletí'' řekl jen. Měl jsem chuť brečet, ale nesměl jsem ne před ním. 
,,Vezmeš mě domů?'' zeptal jsem se ho a on mě začal někam vést. Pak mě posadil do auta a asi mě vážně vezl domů. ,,Budeš bydlet u mě teď tě samotného nenechám'' řekl jen a já kývl co jiného mohu dělat že ano.  

Je to moje vina, moje vina že jsem introvert, moje vina že jí nutím u nás být. Moje vina že jí neberu ven, moje vina že tu nemá co dělat a tak leze k nim. Tak ať jí vyhodí, či jí něco řeknou že jí tam nechtěj. Ne to by byla taky moje vina že jsou na ní zlí. Takhle vypadají moje yšlenky teď. Když mi přišli oznámit že mám svou mladší sestru vytáhout ven aby nebyla pořád u nich. Není mi dobře, musím se učit a ne lítat o venku, ale to ho nezajímalo.