Oneshot

Doll shop

                    Patrick
                 Chodily kolem nás pořád. Seděli jsme na policích podivného hračkářství, kam moc lidí nechodilo. Bylo totiž celkem zastrčené v postraní uličce města Peking. Všichni víme jak je Peking veliký, a hodně lidí se v něm dokáže ztratit. A tak zde sedíme den co den, tenhle vrah co si říká majitel obchodu, na nás kašle, takže na nás padá prach. Ale každý den vždy přibyde nová panenka. (Panenky jsou lidé které nezabil úplně, ale udělal z nich před smrtí prostě panenky, které všechny vnímají okolní svět, ale nemohou se pohybovat a tak nemohou utéci.  Panenky nemusí jíst ani pít, dokud nenavážou nějaký vztah s tím kdo jim je souzen, stejně tak jen s ním potom mohou mluvit. Pomalu se stávají zase lidskou bytostí. PS.  Poslední dvě věty tak o tom majitel neví že se to stane ). 
                 Je děsivé vidět ho každou noc od krve, a druhý den vidět, krvavou panenku. Ale on ji vždy pak umyje aby to lidem ebylo divné. Vždy se u toho psychopaticky směje. Mám z něj strach i když už mi nic horšího udělat nemůže. Už bych chtěl pryč, aby mě někdo koupil a odnesl daleko od tohohle člověka. Ale mále kdo sem zavítá si nás koupit. Mám strach že už mi nikdo nepomůže, že navždy budu muset pozorovat tohohle psychopata. Copak si nikdo nevšiml že myzí lidi, nebo si toho jen nechtějí všímat? Nechápu ty lidi venku? 
             Zhou Keyu
             Jsem Zhou Keyu pracuji jako policejní důstojník města Peking. Už delší dobu jsme si začli všímat že se někteří lidé strácí. Tedy mi by jsme si toho úplně tak nevšimli, kdyby nám nevolali jejich rodiny. Vem me si kolik lidí je v Číně na tož v Pekingu. A jako velitel jsem se too ujmul. Měl jsem na stole spisy asi 20 lidí co se stratily za posledních 6 let. Bylo to zvláštní, jelikož se těla nikdy nenašla. Jsou tito lidé tedy mrtví? nebo mohou stále žít? Čím víc jsem si pročítal spisy jsem zjišťoval že se jedna věc stále opakuje. A to místo kde byli naposledy viděný oběti. (neznám názvy ulic Pekingu a nechce se mi to hledat snad odpustíte)
                  A tak ono místo jdu prozkoumat. Samozřejmě jsem si nevzal uniformu abych nebyl nápadný, a prochází se oním místem. Nic moc tu není, procházel jsem se uličkami když v tom jsem narazil na jeden krámek. Vypadal zajímavě a tak jsem do něj vešel. Přivýtal mě celkem děsivý muž, mohlo mu být tak 40. Jak jsem si všiml prodával panenky, vypadali zajímavě, až moc realisticky. Prohlížel jsem si je, když jsem spatřil tu která se mi líbila nejvíce. Byla to panenka kluka s černými vlasy a pronikavýma očima. 
                 ,,Co to bude pane?'' pronesl ke mně hrubý hlas, až jsem se skoro lekl. ,,Chtěl bych tuhle'' řekl jsem mu a ukázal na onu panenku. On si jí tedy vzal a odešel někam dozadu. Pak přišel i s ní v nějaké tašce. Já mu dal danou částku, a když mi dával tašku do ruky, na jeho byla vidět trochu krev. Nijak jsem to neřešil a odešel jsem. 
                 Patrick
                 Když si mě onen muž prohlížel cítil jsem se zvláštně. Bylo to podivně hřejivé, cítil jsem jako by mé srdce začalu znovu tlouci. Co se to děje? To je poprvé. Byl jsem hrozně rád, když jsem zjistil že si mě koupil. Konečně vypadnu pryč od tohohle psychopata. Jakmile opustil ten krám, a nejspíš i tu ulici, vytáhl mě z tašky, a začal si mě prohlížet. Bylo to trošku trapné, tedy aspoň pro mně, jelikož on neví že jsem  byl člověk.
                   Vešli jsme do nějakého domu, nejspíš jeho. Vypadalo to tam útulně. Dokonce jsem dokázal malinko otočit hlavou. Co se to děje? Nikdy to nešlo proč teď? Nic jsem nechápal ale byl jsem rád. 
                         Po měsíci
                     Moje pohyblivost se zvyšovala, bylo to jako bych se stáal znovu člověkem dokonce jsem začal mít pocit hladu a žízně a proto pokaždé co odešel jsem se najedl a napil. Dokonce jsem se začal zvětšovat. Ale toho si určitě začal všímat i on. 
                       Dnes přišel unavený domů, ani se nenajedl a padl do postele hned vedle mě. ,,Nevím co jsi zač, ale tvoje změ a mě děsí.'' řekl šeptem a pak jsem už slyšel jen dýchání. Usnul. Ráno jsem se probudil dřiv než on. Počkat já se probudil? Já spal? Co se to tu děje? Když jsem se začal prohlížet měl jsem chuť vykřiknout.   Mé tělo bylo normální. Už né jako panenka. A to už jsem neunesl a vážně vykřikl. On se hned vymrštil do sedu. ,,co co se děje?'' vykřikl vyděšeně, ale když se na mně podíval vykřikl zase. 
                    ,,Kdo jsi a jak si se sem dostal?'' zeptal se po vydýchání toho že u sebe v posteli našel neznámého kluka. ,,Nevím co se stalo, byl jsem panenkou pak jsi si mě vzal k sobě, a já se začal měnit. Taky to nechápu, ale jsem zase člověk.'' řekl jsem rozklepaně. On se na mně zase je vyděšeně podíval. ,,Ten chlápek, každý den přinesl novou panenku, a každou noc někoho zabil, dělal z nás panenky, ale nikdy neřekl že nás něco dokáže změnit zpět.'' řekl jsem mu na oplátku. Jemu asi něco došlo. Jelikož hned vzal do ruky telefon a někam volal. 
              Pak prý musel odejít do práce. Nic jsem nechápal, ale co jsem měl dělat. Bylo to divné, neznal jsem toho týpka ale něco jsem k němu cítil. Nevím co to je za pocit, ale mám ho rád. 
On přišel celkem pozdě. Ale měl úsměv na tváři. ,,Ten týpek o kterém si mluvil, dostal doživotí, už nikoho nezabije, ani nezmění na panenky.  Měl už dřív neshody s právem a tak ho zavřeli'' 
Řekl a sklonil se ke mě, udělal něco co jsem nečekal, jeho rty se přitikli na mé. Byli tak teplé a sladké. On byl sladký. 
A já byl šťastný, on mě dokázal z panenky dostat a díky němu jsem zase člověk, byl jsem mu tak vděčný. Vlastně od té doby jsme spolu pořád. Milujeme se navzájem a to je na tom to nejlepší. 

Láska ani mír nezůstanou věčně. Jediné co věčně zůstane je bolest. Bolest ze ztráty, z opuštění. Není tedy lepší být sám, aby jsme bolest nezažily? Není lepší nikoho nehledat než aby ám někdo ublížil?