Miluji tě ale bojím se ti to říct #2,#3, #4

pokoj

Po tom co mi doktor konečně řekl číslo pokoje jsem se po chodbě skoro rozběhla ať jsem tam co nejdříve. Otevřela jsem pokoj číslo 189 a vešla dovnitř. Pohled se mi zastavil na klukovi ležícím na posteli který byl připojený snad na sto přístrojích a neměl svou jemně nahnědlou barvu pleti od sluníčka. Byl celý bílý jako stěna.Přešla jsem k posteli a chytla Mattyho za jeho ruku. Z očí se mi vydralo hned několik slz které jsem nechala volně stékat. Sedla jsem si na menší křesílko vedle postele a naplno se rozbrečela. ,, nemůžeš mě ani naše miminko opustit.." vzlykla jsem a stisk na jeho ruce zesílila. Do pokoje vstoupil Jacob který ke mě hned přišel a vtáhl si mě do objetí. ,, ššš.. To bude dobrý.." začal mě uklidňovat ale já tomu moc nevěřila.

Z pohledu Mattyho

Všechno co mi Kath řekla jsem slyšel. Cítil jsem její stisk na mé ruce. Slyšel jsem jak tam brečela ale já s tím nemohl nic udělat. Nic jsem necítil. Jako bych neměl nohy, ruce prostě nic. Pokusil jsem se aspoň otevřít oči ale to se mi taky nepovedlo.

Z pohledu Kath.

,, všechno je to moje vina.." řekla jsem Jacobovi po tom co si se mnou sedl na to křesílko vedle postele. ,, ale není."  hned mi na to odpověděl.  ,, jo je... Kdybych mu věřila a  taky se ho zeptala všechno by bylo jinak... Teď by jsme tady nemuseli sedět a doufat že se vůbec probere..."
,, No tak Kath.. Nemůžeš to všechno vzít na sebe.. Ano to měla si mu věřit a radši se ho na to nejdříve zeptat ale tak by v té situaci jedna každý a teď se radši nějak prospi... Už je jedenáct a my tu trčíme bůh ví jak dlouho."  ,, děkuju Coby"
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a upadla do říše dobrých i zlých snů..

Tak jo další o ničem kapitola.. Abych vám pravdu řekla moc se mi poslední dva dny psát nechtělo.. Už jen kvůli tomu že řeším svoje problémy. Ale doufám že se aspoň trochu líbila..❤💔 Věnováno :

barakomen