Miluji tě ale bojím se ti to říct #2,#3, #4

@|@

I když jsem nechtěl tak jsem musel. Doktoři mě poslali domů abych si odpočinul, jelikož jsem u Kat seděl dva dny v kuse. Musel jsem je poslechnout jinak by mě k ni na pokoj už nepustili. Seb bohužel čekat v nemocnici nemohl, protože hledá Katinu babičku. Ano, je mi jasné že to byla ona už jen kvůli tomu co mi o ni řekla. Nevěděli jsme o ni nic, nakonec jsme zjistli jméno. Jmenuje se Camila. Bydliště má uvedené úplně někde jinde, takže je jisté že tady musí být jen ma chvíli, proto se Seb nabourává všem Hotelům do počítačů, aby jsme zjistili, kde je, protože kdyby jsme volali do hotelu a zeptali se nic nám neřeknou. Jediným štěstí že se Seb v počítačích vyzná.

Flashback

Seděl jsem nasranej na posteli po naší hádce. Nemyslel jsem to tak. Byl jsem nasranej sám na sebe. Jak jsem ji to mohl říct? Měla důvod utíkat pryč a na svatbu je taky čas.
Musím vymyslet něco čím bych si ji udobřil. Ne, neběžel jsem za ni i když bych asi měl, ale oba dva si to musíme urovnat v hlavě. Z mých myšlenek mě vyrušil až zvonek ze zdola. Koukl jsem na hodiny a nevěřil svým očím. Jako vážně? To tu takhle mimo sedím už dvě hodiny? Musím být hodně mimo, když tu jen tak sedím a taky že jsem. Mrzí mě moje chování. A to dost. Nejradši bych si za to nafackoval.
Sešel jsem z pokoje dolů, a otevřel dveře, venku stála nějaká starší paní a usmívala se od ucha k uchu.
Nevěděl jsem, kdo to je, a docela mě děsil i ten úsměv. ,, Dobrý den, potřebujete něco?" slušně jsem pozdravil aby neřekla že jsem nevychovaný a pak se zeptal, protože mě nenapadal žádný důvod proč by tu byla. ,, Ahoj mladíku, je Kat doma? " vychrlila na mě a začala se usmívat ještě víc.
,,Mami já mám strach...pomoooc." začal jsem v duchu volat,.protože ta ženská mě děsila.
,, a vy jste kdo, že to chcete vědět?" Nepříjemně jsem se ji zeptal. Nebudu úplně cizí ženský říkat, kde je moje přítelkyně. Zaprvé sám to nevím a zadruhé bojím se ji...co kdyby něco Kat udělala?
,, Jsem Katina babička, a můžu se ptát taky kdo jsi, protože na této adrese má bydlet moje vnučka se svou matkou." odpověděla mi.
,, Aha..já omlouvám se, nevěděl jsem kdo jste. Kat je venku šla se projít,.pojďte dál." udělal jsem pár kroků od dveří aby mohla projít.
Dovedl jsem ji až do obyváku, kde se posadila na gauč.  ,, Dáte si kávu, čaj, limonádu, vodu?" zeptal jsem se ji ze slušnosti a čekal co odpoví. Jen zakroutila hlavou na náznak že nic nechce.
Uběhly už asi další dvě hodiny a my tu skoro v tichosti sedíme a mlčíme. Nemám si s ni co říct, spíš ani nevím co ji mám říct. Jediné co mi řekla je že se s Kat dlouho neviděla a tak ji přijela navštívit, nic víc.
,, No tak Kat už dneska asi nepřijde....stavím se zítra, snad už bude doma." řekla a začala se zvedat. Měl jsem o Kat strach už jen kvůli tomu že je těhotná a chodí někde venku v té tmě. Šel jsem ji vyprovodit ke dveřím, když je otevřela hned jsem spatřil Kat sedící na schodech.....

Back to the flashback

Už jsem asi pět hodin doma. Stejně jsem neusnul. Můžu se na to vybodnout. Převlékl jsem se do černých jeansů, černého trička a košile. Vzal jsem si telefon, peněženku a nasedl do auta vyjížďka směr nemocnice.
Před nemocnicí jsem byl během deseti minut to co jsem ale viděl, mi nahnalo strach. Před nemocnicí stálo policejní auto. Co se tady stalo? Vystoupil jsem a rovnou si to zamířil dovnitř, jelikož už vim, kde má Kat pokoj, tak jsem se nemusel ani ptát na recepci. Šel jsem rovnou směr Katin pokoj. Už jsem tam skoro byl, jenže to co jsem viděl během pár sekund.....šli naproti mě dva policisté a v poutech vedli Camilu..ano, Katinu babičku. Věděl jsem že to neznamená nic dobrého, hned jsem se rozběhl k pokoji. Vlítl jsem dovnitř, když tam zrovna bylo nnejméně pět doktorů. Byl jsem hned vyhozen na chodbu se slovy ať chvíli počkám.
Přešlapoval jsem ze strany na stranu,.už jen kvůli tomu že jsem tam Kat přes ty doktory ani neviděl. Byl tam hrozný zmatek.
Po čtvrt hodině vyšli dva doktoři, kteří mě pozdravili a pokračovali v cestě dál..nic mi neřekli...ale proč?
Během chvíle vyšli další dva a u těch se opakovalo to stejné jako u těch prvních. Vážně to nechápu. Za dalších deset minut vyšel doktor, který operoval Kat. Pozdravil jsem ho a čekal co se bude dít dál. Šel rovnou ke mě, za což  jsem byl  rád,.protože už jsem vážně něco potřeboval vědět.
,, Dobrý den, vím proč tu čekáte, a taky vám to hned řeknu. " na chvíli se odmlčel a pak spustil.
,, Vaše přítelkyně byla otrávena, může za to ta žena, kterou jste zřejmě viděl když jste přicházel. Na recepci řekla že je z rodiny a tak ji pustili na pokoj. Sestřička je tu nechala o samotě a toho ta žena využila. Píchla vaši přítelkyni do kapaček prášek, který se používá u zvířat, když je chcete utratit, takže vaše přítelkyně přestala dýchat s i srdce pomalu přestalo pracovat. Nemusíte mít vůbec strach. Naštěstí to sestřičky zaregistrovaly a tak jsme i vaši přítelkyně začali hned s resuscitací s výměnou kapaček. Zavolali jsme policii s tu ženu zamkli na jednom ze záchodů. Ano, možná to zní šíleně ale nevěděli jsme jak jinak reagovat a nemohli jsme dovolit aby utekla, vždyť to byl pokus o vraždu.
Zpátky k věci, vaše přítelkyně je teď stabilizovaná a je stále v umělém spánku, dítě by mělo být taky v pořádku podle vyšetření. A ano můžete za ni ale opatrně. Každopádně počítejte s tím že probouzet ji teď nebudeme..už musím jít tak zatím nashle."
,, Nashle." odpověděl jsem mu a nijak ho nezdržoval. Měl jsem v sobě tolik zlosti. Nejenže ji pobodala...teď už i otrávila. Napsal jsem Sebovi rychlou esemesku že už ji hledat nemusí a že mu pak vše vysvětlím. Pak jsem se rychle odebral za svoji Kat....

Ahojky, snad nevadí že je kapitola delší. 1023 slov. Trochu jsem se rozepsala a taky vám to chtěla vynahradit. Pět dni nic nevyšlo a jještě k tomu předešlé kapitoly byly tak o 600 slov.
Snad se vám líbila a omlouvám se za chyby, píšu to ale ve 4 hodiny ráno. 👋