Miluji tě ale bojím se ti to říct #2,#3, #4

že by další kapitola?

,, jak si se cítila když jsi byla v kómatu?" zeptal se mě Seb mezitím co nám servírka donesla čaj. Ano jsme v kavárně. Z parku jsme šli raději někam do tepla. Hned co se mě na to zeptal se mi připomněli všechny mé pocity z těch dní...

Flashback

Nevím co se stalo. Jediné co cítím je příšerná bolest. Slyším okolo sebe tolik hlasů a kroků ale nevím komu patří. Jediní co vidím je černo černá tma. Nemohu se hýbat i když bych tak strašně moc. Nemohu promluvit i když bych ze sebe chtěla tak moc vykřičet všechny mé city, bolesti a myšlenky.

Jediné co si přeji se z této noční můry probudit a už se do ní v životě nevrátit. Chybí mi všechno co jsem to teď měla. Chybí mi Matty. Ten jeho úsměv, jeho oči, on celý, chybí mi jak se na mě každý den díval, jak mi každý den říkal že mě miluje že mě nikdy neopustí, chybí mi naše společně ztrávené chvilky, jeho objetí. Nejradši bych se rozbrečela ale ani to nemohu. Nemohu vůbec nic a to mě tak moc tíží, deptá. Nevím kdy to přestane a jestli to někdy vůbec přestane. Bojím se že takhle to už zůstane na vždy. Že tu zůstanu a už se nikdy neprobudím. Že mě po čase všichni opustí. Že na mě zapomenou a nechají mě tu samotnou na tomhle opuštěném místě. Kdybych jen mohla ukázat že já žiji. Že nejsem mrtvá a chci žít i nadále. Ale nic z toho nemohu. 

Nejenže mi chybí Matty ale i ostatní. Jacobovo rady, narážky a to jak mi vždy i když byl totálně v prdeli dokázal pomoci nebo alespoň poradit.

Artyho sebevědomí vyjadřování, urážky na mou osobu i když vím že to myslí ze srandy. Chybí mi naše pošťuchování.

Katiny připomínky že se mám Mattyho držet protože jestli ne tak mě zabije, její starostlivost, obětavost a hlavně teď už i starost o moje miminko.

Ericovo každodenní esemesky o tom jak se máme že on dobře protože si konečne našel přítelkyni kterou miluje a nepodvedl ji ještě s žádnou.

Mamčiny starostlivé telefonáty jestli jsem už byla u doktora, jestli máme už vymyšlené jméno. Jestli je zatím vše v pořádku. Jestli se nemají přestěhovat zpátky aby mi mohla pomáhat.

Dokonce mi začíná chybět i škola. I když by měli být ještě prázdniny což nevím jistě jelikož netuším jak dlouho tu už jsem . Chybí mi ti protivní učitelé co vás ani na chvilku nenechali oddychnout.  Ti co vás každý den trestali za něco co jste neudělali. Ti co vás nutili každý den psát alespoň jeden test. Ti co chtěli jako výplatu dostávat aspoň padesát tisíc protože tato práce je prý až příliš namáhavá. Vždy jsem si jen říkala proč to tedy dělají? proč si toto povolání vybrali když měli tolik možností? proč to dávájí za vinu teď nám když mi za nic nemůžeme? bylo to přece jejich rozhodnutí a my za něj nemůžeme.

Tak moc bych si přála aby tu byl někdo kdo by mě od tud dostal ale nic.
Jsem v tom úplně sama. Užírá mě ta věčná samota ve které nemám okolo sebe jeho. Chybí mi. Chybí mi jeho každodenní úsměvy. Jeho starost, smích, oči chybí mi on celý. Už nevím co mám dělat. Pořád se nemohu hýbat ani křičet. Jediné co můžu je utápět se ve svých vlastních myšlenkách. Tak moc bych teď chtěla být vedle Mattyho a slyšet od něj ty jediné dvě slova ,, miluji tě." to jediné si teď přeji.
Už je to taková doba co jsem ho neviděla. Co jsem neslyšela jeho hlas. Co jsem nebyla v jeho náruči. Co jsem s ním neusínala v objetí. Co mě naposledy políbil. Co jsem slyšela jeho Miluji tě.

Mám strach. Mám strach z toho že už se nic z toho neuskuteční. Že už se nikdy neprobudím a nikdy ho nespatřím. Aspoň jednou. Naposledy bych ho chtěla vidět.
Bojím se že mě po čase vážně odpojí a nechají mě umřít. Tak moc bych jim chtěla ukázat že já žiju ale nevím jak. Nedokážu to. Co když kvůli mě zemře i to malý? To nemůžu dovolit. Sakra vždyť ten život nemusí být tak krutý. Proč nám hází pod nohy furt nějaký klacky? Proč nám do života staví pořád nějaké překážky? To nás aspoň na chvíli nemůže nechat v klidu žít? To musí být vážně tak krutý?

Back flashback

Hned jak jsem si na to vzpomněla mi ukáplo několik slz.
,, promiň.. Já nechtěl jsem tě rozbrečet." omluvil se mi Seb.
,, To je v pohodě. Jen jsem si vzpomněla na tu samotu.. Jak jsem konečně někoho chtěla slyšet. Kdybych v té době mohla klidně se zabiju jenže to nešlo. Nemohla jsem se nijak hnout. Všichni mi chyběli.
Volala jsem o pomoc ale nikdo mě neslyšel. Chtěla jsem umřít ale nemohla jsem. Nevěděla jsem jak už mám pokračovat dál. Byla jsem totálně mimo. Kord když jsem nevěděla jestli je tam venku všechno v pořádku."......

Po nějaké ( hodně dlouhé ) době je tu další kapitola.
Omlouvám se za chyby.