Dítě Čtyř

Kapitola 59 - Redcliff

„ A sakra. Teď se to dozvíš." Nejdříve mně napadne nás teleportovat pryč, ale kdyby arcimistr chtěl, prostě by šel za mnou. Nerada bych po dlouhé době přišla za matkou s arcimistrem který mě chce zabít za patami. Dveře se najednou otevřou a v nich stojí arcimistr, rudý zlostí.

„ Niro! Sakra, minule jsem ti říkal jak složité je ty stěny vyztužit a ty mi v jedné z nich uděláš dvoumetrovou džuznu!" křičí s výrazem, který připomíná prskajícího kocoura. Mistr Rubidius se na mně omluvně pousměje a rozhodí rukama. Já chápavě kývnu a otočím se k arcimistrovi.

„ Promiňte, nečekala jsem ale že když do té zdi narazí kouzlo které jsem ještě ani nedomyslela, propálí ji."

„ Dobře.." arcimistr se mohutně nadechne a chvíli na to vydechne. „ Ať se to neopakuje. Prostě nenech rychle se točící lávu brousit zeď, jasné? Mohlo by tě napadnout že to s tou zdí něco udělá. Myslím že to by propálilo cokoliv. Hlavně teď prosím do cvičebny nechoď, bude nám pár dní trvat než ji dáme do pořádku." Chytne se za hlavu a opět odejde.

„ Ty, holka, máš takové štěstí že mě dobrou náladu! Takhle mírný na mě snad nikdy nebyl!" zasměje se mistr a kvapě arcimistra následuje.

„ Nebudu se ptát co se stalo, řekneš mi to večer. Promiň, strašně se tším až zase uvidím rodiče a možná, poku taky mají volno, i Lydii." Zasměje se Julia a začne přenášet energii na docela dost vzdálen místo. Já si vybavím náš dům a taky se usměju. Julia mi ještě před tím než se teleportuje zamává, a poté zmizí.

Když otevřu oči, spatřím dům, ve kterém jsem vyrůstala. Vedle něj, v zahradě která je celá zahalená do podzimního žluto-červenho pláště vidím i Patrickův dům. Vzpomenu si kolik jsme toho u nás na zahradě a ve zdejším okolí prožili a do očí se mi narhnou slzy. Nebyla jsem pryč zas tak dlouho, ale stejně cítím že sem už prostě nepatřím. Hřbetem ruky si slzy otřu a odhodlaným krokem vyrazím ke dveřím. Otveřu je, a vejdu do krásné, obrazy zdobené chodby. Přímo naproti mně visí velké zrcadlo, ve kterém jsem se vždy jako malá ráda prohlížela. Usměju se když si všimnu matčiných tanečních šatů pověšených vedle. Takže matka byla někde na tancovačce. Najednou z pokoje po mé levici, kuchyně, uslyším zachrastění a následný ženský smích. Radostně ke dveřím přiběhnu, a až když je otevírám, uvědomím si že na smích, který stoprocentně patřil mé matce, odpověděl jakýsi mě neznámý hluboký, mužský smích. Otevřu dveře dokořán a přímo přede mnou se vybarví moment, který se mi do paměti vryje jako jeden z nejhezčích moment který jsem kdy viděla.

Má matka, málokdy upřímně usměvavá, stojí uprostřed kuchyně a hněte těsto. Kolem pasu ji drží jakýsi muž, ve kterém poznám Garbetha, vlastníka zdejšího mlýna a matčina nejtajnějšího nápadníka. Vzpomenu si jeak se mě vždy když mě potkal ptal jak se maminka má, jestli se jí dobře daří, jestli nepotřebuje s něčím doma pomoct a tak. Když si mě oba všimnou, jejich oči se rozzáří radostí.

„ Niro! Miláčku! Konečně jsi mě přijela navštívit!" přiběhne ke mně matka a stále držíc misku s těstem v jedné ruce mě obejme. „ Myslím že Garbetha znáš. Po tom co jsi odešla mi bylo smutno a zjistila jsem jak moc toho máme společného." Zamilovaně vzhlédne k o hlavu vyššímu Garbethovi a ten ke mně vykročí.

„ Ahoj Niro. Jsem moc rád že tě zase vidím." Obejme mě a já mu do ucha pošeptám.

„ Konečně jste se dočkal."

Garbeth se zasměje a matka si nás oba nechápavě prohlédne.

„ Jen přijedeš a začneš mi ho kazit?" zasměje se nakonec a tím naprosto odrovná veškerou nervozitu kterou jsem mohla kvůli jejímu novému příteli cítit.

Zatímco matka dopéka rozpečený chleba, vypráví mi Garbeth jak se s matkou chvíli po mém posledním „odjezdu" dali dohromady a všimnu si že oba po sobě pořád zamilovaně pokukují.

„ Přeju vám to, oběma." Zasměju se a matka se na mě se zaujetím otočí.

„ Slyšeli jsme o tobě nějaké drby, ale nedá se jim věřit. Zaprvé, s kým doopravdy randíš? Někdo říká že se svým mistrem, někdo dokonce že s princem. Nevím kdo to vymysl..."

„ Ano, s Willem jsme se seznámili na turnaji. Od té doby jsme se opravdu sblížili." Řeknu a vyrazím tak dech jak matce, tak Garbethovi.

„ Ty opravdu randíš s.. princem?" vyjekne Garbeth a naprosto užasle se otočí na matku. „ A ty ses bála že si nenajde pořádného ženicha..."

„ Nech toho Garbe!" zasměje se matka a otočí se ke mně. „ Vyprávěj nám jak jste se poznali!"

Dneska mi to psaní nějak nejde. Moc se omlouvám ale nějak se mi tady smazal text :D

 Už jsem se trochu rozepsal, takže dobré :) :D