Dítě Čtyř

Kapitola 84 - Nepříliš hezké přivítání

„ Jsem ráda že jsi doma. Když jsem tu sama, je tu takové strašlivé ticho.."

„ Měla jsi zůstat v paláci. Garbeth by byl určitě rád.."

„ Já vím, nechtěla jsem se ale plést. Začínám svého rozhodnutí litovat..", usměje se smutně a pohlédne mi do očí.

„ Nejdu s tebou, ale dobře.", kývnu hlavou na stranu a začnu přenášet energii do paláce. Jen přijdu domů a matka odchází..Usměju se na ni a matka mi úsměv oplatí. Těsně předtím než ji teleportuji do Garbethova pokoje odečtu z matčiných slov Děkuji.

Tak, teď jsem tu sama já. Vrhnu se na přípravu večeře, zeleninového rizota. Matka na kuchyňském stole prozíravě nechala všechny potřebné suroviny. Mohla jsem si jídlo vyčarovat, ale u vaření mám možnost přemýšlet.

Zatím jsme mobilizovali něco přes sto tisíc mužů. To znamená že máme skoro polovinu celé armády. Zbývají nám tři dny, ale jelikož už jsme byli v kraíche které jsou od hlavního města nejdál, měla by další teleportace být méně náročná a tudíž bychom každý den mohli zvládnout přepravit více mužů. Přidám do rizota trochu soli a zase ho začnu míchat. Připravy na pobřeží padlých by pod Willovým dohledem měli vypadat dobře. Pořád ale nechápu proč by útočili na stejné místo na jaké útočili před několika sty lety. Musí přeci vědět že všechny výhody toho místa, jako jsou například skály kterých je pobřeží plné, jsou na naší straně.

Naložím si svou večeři na talíř a sním ji. Když po několika minutách konečně chytím jedno zrnko rýže které mi po celou dobu utíká před vidličkou, naberu zbytek rizota na další talíř a unaveně vyjdu z domu, směrem k hradu. Za těch pár dní které jsme s velmsitrem strávili v třech různých krajů jsme pokaždé jedli jen skromně, takže po dlouhé době opravdu plné břicho mi dodává příjemný pocit. Zatímco procházím městem s talířem v ruce, všichni kolem mě upřímně zdraví a uhýbají přede mnou na strany. Těsně před hradem, v ulici ve které žije většina zdejších obchodníků, mě zastaví postarší žena která v rukou nese středně velkého psa se zakrváceným bokem.

„ Prosím Niro! Pomozte našemu Barykovi!"

„ Co se stalo?", zeptám se a položím pejskovi ruce kousek na velkou bodnou ránu.

„ Ten blbec od vedle se zase ožral a jen tak Barykovi do plece zabodnul kopí."

„ Dobře, zavolejte strážného. Já se o tohohle mrňouse postarám.", řeknu paní a začnu se soustředit na obraz pomalu se zacelující rány v pejskově boku. Babička se nejdříve nechce od psa hnout, když ale vidí jak se rána sama od sebe stahuje a krev se pomalu vrací do těla, rozeběhne se směrem k hradu. Trvá mi skoro pět minut než krvácení plně zastavím a ránu nechám zacelit. Zrovna ve chvíli kdy si otírám svoje zpocené čelo slyším dupot těžkých vojenských botou.

„ Tamhle pane! Vedle té stodoly, tam je ten chlap!"

„ Dobře madam. Nechte to na mně."

Paní doběhne ke mně, zatímco strážný vytasí meč a opatrně vyjde směrem k onomu domu. Baryk, pořád omámený bolestí a ztrátou krve potichu zakňučí když si všimne že se jeho pánička vrátila.

„ Děkuju! Děkuju vám, Niro!" obejme mně paní kolem krku a potom se sehne k pejskovi. Pomalu se zvednu, opráším se a vyrazím směrem k vojákovi který zrovna vchází do útočníkova domu.

„ Poz.." vykřiknu když si všimnu podivné, špičaté věci číhající ze stínu pod schody. Voják se na mně vystrašeně otočí ve chvíli, kdy mu těžké jasanové kopí prochází hrudníkem. Bez přemýšlení vyšlu směrem odkud kopí mrazící kouzlo a vyběhnu směrem k domu. Když vběhnu do tmavé chodby, rychle vykouzlím silné světlo a pohlédnu na ležícího strážného. Už od pohledu poznám že je mrtvý, protože kopí, které prošlo skrz jeho hrudník, prošlo srdcem. Otočím se tedy k velkému bloku ledu vedle mně a v jeho středu si všimnu podivného, skoro dva a půl metru vysokého muže držícího ono kopí.