Dítě Čtyř

Kapitola 121 - Nezachránila, ale vrátila

          Pomalu otevřu oči. Cítím se podivně lehká, točí se mi hlava..

„ Je vzhůru!" řekne někdo. Otočím se za hlasem, ale podivná temnota mi znemožňuje tou člověku vidět do tváře. Když se ale jeho rty dtoknou mých, poznám kdo to je.

„ Wille já.."

„ To nic. Po tom co jsi.. to udělala, ať to bylo co to bylo, začala ti téct krev odevšud. Z pusy, z nosu, z uší a dokonce i z očí.."

„ Děkuju za detaily.." odpovím s úsměvem a někde napravo ode mne se ozve.

„ Je v pohodě, pořád v sobě má ten svůj sarkasmus,"

„ Svene nech toho," odfrkne Will a já ucítím jak se opatrně dotýká věci, kterou mám obvázanou kolem hlavy, „ Sundám ti to."

Když se mi obvaz, který mi celou dobu zakrýval oči, sveze na kolena, zaplaví mě oslňující světlo vystupující z lampy ležící vedle mně. Rychle tedy oči opět zavřu a když slyším jak Will světlo v lampě zfoukává, opatrně je otevřu. Všimnu si že ležím na několika krabicích s jídlem, pokrytých kožešinami a napravo ode mně stejně tak leží i Zachary.

„ Jak dlouho jsem spala?"

„ Jenom čtyři hodiny. Stáhli jsme se kousek do lesa abychom vás mohli ošetřit. Vyslal jsem pár zvědů aby zkontrolovali kde je nepřítel, ale zdá se že zmizel," pohladí mně Will po tváři a já si uvědomím že jsme na voze jenom my dva, Zachary a Sven.

„ A co ti muži kteří zemřeli?"

„ Já ti říkal že se hned zeptá," odfrkne si Sven, ale podle trochu vystrašeného výrazu který po mně vrhne poznám že se něco stalo.

„ Co s těmi těly je?" zeptám se a podle Willova skousnutí horního rtu poznm že jsem uhodila hřebík na hlavičku.

„ Zmizela. Jenoduše zmizela," vyhrkne najednou Zachary ležící na postely vedle mně.

„ Jak, zmizela?"

„ Jakože jsou fuč. Všichni. Všichni ti, kterým jsem velel a které jsem viděl umírat.. Jako mávnutím kouzelnýho proutku..."

„ Ale.. kde pryč?"

„ Netušíme," odpoví Will sedící vedle mně a já se naštvaně zvednu do sedu.

„ Proč by sakra brali těla našich vojáků?"

„ Nevíme. Nejhorší je že tam nezbyla ani krev, dřík šípu.... Prostě nic. I všech pět zábran prostě zmizelo."

„ Ne... Ne.. To je blbost.." vyhrknu ale Will mě chytne za ramena.

„ Sám jsem to kontroloval. Jediné co zbylo jsou pařezy které zbyly po stromech využitých na zábrany."

„ Musím to říct králi..."

„ Víš že se nemůžeš teleportovat. Ať už jsi předtím udělala cokoliv, skoro tě to stálo život."

Pohlédnu na něj tvrdým pohledem, ale když se střetnu s tím jeho, uvědomím si že má pravdu.

„ Niro, vím že na to asi není pravá chvíle, ale chci ti poděkovat. Podle toho co mi Will řekl to ani není tak že jsi mi zachránila život... Spíše si mi ho prý.. vrátila."

„ Nechci aby Will přišel o dalšího přítele. Jestli zjistím kdo to udělal a kam odnesl naše mrtvé muže..."

„ Tak ho budeš neustále oživovat a zabíjet.. Já vím."

„ Už mě znáš lásko," usměju se na Willa a políbím ho.

„ Tak jo, vy tu zůstaňte. Svene, dej vojákům rozkaz. Za deset minut vyrážíme."

Moc se omlouvám že jsou dnešní kapitoly tak krátké, ale jdu pryč a tak jsem něco málo rychle sepsal :D Pousím se zařídit tak, aby byly zítra co nejlepší a nejdelší ;) :D