Dítě Čtyř

Kapitola 182

          Trvá ještě něco málo přes půl hodiny, než si všichni sklidí stany, osedlají koně a zařadí mezi jdnotky, které už čekají na odjezd. Když se však mezi ostatní muže zařadí posledních pár opozdilců, kteří jsou okamžitě potrestáni svými seržanty za pozdní příchod, král ve své části palouku nasedne na svého hnědáka a pomalu vyjede směrem k nám, zatímco pronáší proslov, kterým vojsko povzbuzuje. Zatímco všichni ostatní se plně soustředí na králova slova, já si uvědomím že jsem se ještě nerozloučila s otcem. Bezstarostně se prozhlédnu po okolí, ale nikde mezi vojáky, ani mezi jeho chráněnci, ho nenajdu. Náhle však hlavou trhnu sěrem ke králi, když si uvědomím že mluví o mém otci.

„... a proto doufám že muž, který nám za posledních pár dní poskytl veškerou pomoc kterou mohl, přijme dar, který bych mu rád předal..." usměje se král do davu a pohledem přejíždí od tváře ke tváři. V davu se náhle objeví jemný záblesk světla a já ucítím, že se sem otec odněkud teleportoval. Zaujatě zvednu jedno obočí a pokusím se opatrně vystopovat, odkud otcova energie přišla, ale zjistím že se rozplývá někde v místě osm mil na severovýchod. Udivené uskočení vojáků mě pobaví a zatímco se jim otec kývnutím hlavy omlouvá, král pohlédne přímo na něj a s přátelským úsměvem pokračuje.

„ Proto prosím, nechť přestoupí Nerius Concor, bývalý mistr mágksé univerzity a dnes léčitel, který zachránil život těm, jež už si mysleli že nepřežijí."

Otec pomalými kroky přejde na místo před královým koněm a poklekne na jedno koleno, zatímco král sesedne. Všimnu si otcova napjtého postoje, stejně jako králova přátelského úsměvu, který jako by naznačoval nějakou dětinskou lumpárnu, kterou má král v úmyslu provést. Zatímco pohlížím na královi oči, které jsou i na takovou dálku jasné a hnědé skoro jako jeho kůň, skoro si nevšimnu ruky, která sjede k jilci jeho meče. Okamžitě ve mně zareaguje ochranářský pud, který se ve mně nastřádá v podobě magie vody, a vyděšeně pohlédnu na klidně stojícího otce, klečícího před králem, čekajícího na popravu. Těsně předtím než magii která ve mně začne pomalu vřít využiju cítím, jak mi na rameni přistane něčí ruka.

„ Chce tvého otce pasovat, neboj se Niro," pronese Will a když se k němu otočím, všimnu si vystrašeného výrazu se kterým na mě hledí, stejně jako několik vojáků stojících okolo.

„ Já jsem.."

„ Myslím že jsme všichni poznali, jak ses lekla," usměje se Will a jeho kůň ze sebe oklepe bílou jinovatku, která ho najednou částečně pokryla. Vyjeveně se rozhlédnu a zjistím, že hněv který jsem najednou pocítila ze mě zřejmě vylétl ať jsem chtěla nebo ne, a pokryl zemi v okruhu několika metrů ode mě jemnou, bílou jinovatkou. K nechuti mé i ostatních se jí také podařilo pokrýt zbroj několika vojáků.

„ ..a za všechny služby které jste pro naše království vykonal, vás tímto pasuji lordem Neriem Concorem a správcem Královského Lesa," otočím hlavu zpět ke králi, který mezitím svůj slavnostní, zdobený meč, položil střídavě na otcovo levé a pravé rameno. Všimnu si údivu, který otci přeběhne po tváři, ale je okamžitě nahrazen děkovným výrazem, se kterým vzhlíží ke králi.

„ A teď pánové," otočí se k armádě a pomůže otci se zvednout z pokleku, „ se vydáme na pochod!"

---

„ Kde jsi vůbec včera a předevčírem byl?" otočím se k otci, který stejně jako já, Will a jeho muži, několik králových rádců a Garbeth, který mlčky jede vedle krále a jako správný osobní strážce prohlíží okolí v očekávání, že uvidí Meldejenský přepadový oddíl, před kterým by krále musel chránit. Will se mezitím dal do řeči s králem a baví se o nějakých záležitostech souvisejících s válkou.

„ Musel jsem se postarat o jednoho mladého chlapce asi deset mil odtud. V lese ho napadla skupina vlků a i přesto že se mu povedlo utéct, ošklivě ho pokousali a navíc se nakazil pakostnicí..."

„ Jestli jsi se o něj staral ty, je jasné že přežije," usměju se na něj povzbudiě a uvědomím si, že bych možná mohla otce přemluvit aby chvíli učil Julii, která už z léčitelské chemie znala spoustu věcí a při každé chvíli kdy jsem viděla mistra Nera jsem slyšela jen to, jak ji a své další žáky vychvaluje. Ale především vychvaloval právě ji.

„ Jsem rád že mi tolik věříš, ale nejsem si tak úplně jistý, jesstli si tvou důvěru zasloužím..."

„ Ale přeci.. Vaše lordstvo Nerius Concor pochybuje o svých schopnostech?" použiji jeho nově nabytý šlechtický titul, abych ho trochu poškádlila.

„ O svých schopnostech by měl alespoň lehce pochybovat každý," usměje se otec. „ A uvědomuješ si že se můj šlechtický stav přenáší i na tebe, neboť jsem tvůj otec?"

„ Už jsem o tom přemýšlela.." sklopím pokořeně hlavu, ale hlavou mi opět proběhne to krásně znějící jméno. Nira Concor...

„ A jaké to je, mít poprvé po šestnácti letech příjmení?" nakloní otec hlavu na stranu a já cítím bodnutí u srdce, nejen proto, že mě jeho otázka trochu raní, ale hlavně proto, že si uvědomím kolik toho máme společného.

„ Opravdu příjemný pocit... Akorát sis mohl vybrat nějaké lepší..." vypláznu na něj jazyk a otec se od ssrdce zasměje, což k nám oběma přiláka pozornot jak krále a Willa, tak všech kolemjedoucích mužů.

„ To se podívejme! Člověk ji na chvíli spustí z očí a ona ho už jasně pomlouvá společně se svým otcem..." zavrtí hlavou Will, ale v jeho očích se objeví záblesk podivné radosti.

„ Příště musím mluvit tišeji, aby si toho nevšiml..." zamumlám směrem k otci a tím rozesměju skoro všechny, kteří můj vtípek slyší.

Jeej! Známe Niřino příjmení!

Možná se vám zdá že jsem vybral špatně, nebo tak, takže budu rád když mi doporučíte nějaká jiná  a možná jej ještě změním.

A nebo ho jednou možná změníme jako součást příběhu, ne? :D