Dítě Čtyř

Kapitola 194

„ Generále, jeden muž byl zasažen šípem přímo do ramene, musíme ho odsud dostat," oznámí nějaký voják kousek od nás, na což Will odpoví posmutnělým kývnutím hlavy.

„ Až chci aby byli všichni nosiči připravení až provedeme protiútok. Do té doby se neopovažujte.." nestihne větu doříct, nebo't se opět ozve zadrnčení tětiv lukostřelců, kteří sice byli oslabeni palbou našich lukostřelců ve středové linii, ale přesto odstřelují naše křídla. Will instiktivně zvedne štít a já se schovám za něj, zatímco k vojáky promlouvá. „ .. neopovažujte se vylézt ze zákopu. Radši nechá zraněného chvíli čekat, než aby kvůli němu zemřel někdo jiný a následně nejspíš i on sám."

„ Rozkaz, generále," zasalutuje muž a poté co déšť šípů ustane, zařdí se zpět na své místo.

„ Zdá se že šípů už se bád nemusíme.." zavrčí a když pohlédnu stejným směrem jako on, všimnu si že zatímco jsme se skrývali pod Meldejenskou palbou, mrtví vojáci se stihli přiblížit na deset metrů od zákopu, což v předních šástech způsobí shon.

„ Ta voda všude mě docela štve..." přešlápne Faednal a já souhlasně pokývu hlavou, neboť voda ve které po kotníky stojím a její poměrně silný proud nám budou nejspíš ztěžovat rychle se blížící boj.

„ Připravte se chlapy!" zakřičí Will tak hlasitě, že ho nejspíš slyší i levé křídlo armády.

Ve chvíli kdy se mrtví vojáci přiblíží na dosah kopí nastane řež. Nepřátelé vepředu se smířlivě napíchnou na připravená kopí, čímž nejen že jejich majitele zaskočí, ale také je učiní naprosto bezzbranými proti těm, na která kopí nezbyla. Když mi přes oči přelétne odlesk čepele, ukuté v našem království, která oddělí jednomu z našich mužů hlavu od těla, ozve se ve mně známá, klidná, bojová píseň, kterou jsem poprvé cítila při bitvě na pláži. Okamžitě my na mysli vytane to, co tuto píseň zesílilo tak, že to bylo naprost jediné co jsem slyšela a když se mi přímo před očima mihne hrot nepřátelského kopí, podobné tomu které v tu chvíli prošlo Rikkovým tělem, vzedme se ve mně zuřivost.

„ Je mi to líto.." uslyším slova vojáka vedle mě, který zrovna se slzami v očích probodl jednoho zmrtvých, který se mu až nepřirozeně podobá jen s tím rozdílem, že vypadá mladší..

Náhle si uvědomím že nepřátelé na nás nechtěli jen zaútočit aby naše křídlo prorazili, ale že záměrně naskákali do našich zákopů a zamíchali se mezi naše vojáky, čímž v našich řadách vytvřili naprostý zmatek. Přesto přiskočím k nejbližšímu muži, jeho krk je od ucha k uchu rozřížlý, jeho dříve nejspíš rezatý plnovous je zbraven zaschlou krví a jeho hnědé oči postrádají jakkýkoliv výraz, jakkékoliv světlo...

Ještě než jeho hlava dopadne na zem, už skřížím meče s dalším, tentokrát bezvousým a zelenookým.

Okamžitě kolem sebe ucítím temně páchnoucí energii, která vychází z těl kolem nás, která jako by podruhé ztratila svůj život. Rychle se ujistím že se poblíž některý z nepřátel nenachází a zaměřím se na místo ze kterého jakoby byla energie řízena a zjistím, že se nachází v samotném středu nepřátelské linie.

„ Wille, Alexej je ve středu!" zavolám zrovna ve chvíli, kdy jeho meč protne žebra jednou z nepřátel a Valor stojící po jeho boku se zazubí.

„ A co třeba v pátek?"

Hah, vtip.. :D

Tak dobře, sice je krátká, ale aspoň něco, ne? :D Moc se omlouvám za to že ta bitva je taková.. nepříliš normální, že se zdá takticky naprosto retardovaná, ale nejsem expert na středověké zbytky a prostě chci aby se ty armády střetly, omáčka okolo mě nezajímá :D