Dítě Čtyř

Kapitola 116 - Nuda na cestě

          Vždycky jsem si myslela že než se armáda dá do pohybu, trvá do dlouho. Teď ale vidím jak moc jsem se mýlila, protože ve chvíli kdy Will zavolá, všichni vojáci a třicet vozů, po okraj naplněných zásobami, pomalu vyjede určeným směrem.

„ Vůbec nemá cenu spěchat. Pojedeme pravdu dlouho, takže bychom si na tu dobu měli najít nějakou zábavu, kromě sezení na koni a koukání okolo. Hej Svene," zavolá na muže o kterém jsem si, zřejmě správně, myslela že se jmenuje Sven. „ Nech podél celé skupiny nastoupit nějaké muže, ať máe nějaké hlídky."

„ Proč ti muži nemají koně?" zeptám se když si všimnu že všichni vojáci jdou narozdíl od nás pěšky.

„ Protože.. Víš jak je těžké vybrat koně několika tisícům vojáků? Mám tady... Myslím že deset tisíc mužů. Mám takový pocit že tolik koní moc rychle neseženu," pohlédne na mně Will s výrazem, kterým naznačuje e jsem naprostý blázen.

„ Aha.. Asi máš pravdu. Promiň."

„ To je vpořádku. Tihle muži patří k lehké pěchotě, těžké pěchotě nebo k lukostřelcům. Nikdo z nich koně jakožto voják nemá a myslím že většina ani neumí na koni jezdit. Kde ses vůbec naučila jezdit ty?"

„ Já jsem z podhradí a můj dobrý kamarád pochází z rodiny která chová koně. Takže už odmala jsem se u nich ráda vozila na takovém malém poníkovi. A že to byl neposeda.. Oproti němu je tady Blaze," pohladím koně mezi ušima, „ ..naprosté neviňátko."

Touto větou si vysloužím Blazovo nesouhlasné frknutí, na které Willova Lisa odpoví trochu nechápavým pohledem. Will si toho také všimne a usměje se.

„ Mám takový pocit že většina koní je moudřejší než my, lidé."

„ To je nejspíš pravda," usměju se a pohlédnu do lesa do kterého jsme vjeli.

„ Co to je za les?"

„ Ty ho nepoznáš? To je královský les, ten ve kterém jsme vyli dnes ráno."

„ Vždyť jsme na druhé straně města!"

„ Ano, tenhle les se táhne od havního města až ke Kaeirnu. Vlastně jím pojedeme celou cestu."

„ To jsem ráda. Les je krásné místo a navíc díky němu budeme mít k večeři nějaké čerstvé maso."

„ Přemýšlíš jako správný bojový velitel," pochválí mně s úsměvem Will a vyndá ze sedlové brašny tužku a několik kusů pergamenu svázané k sobě. Když si všimne mého pohledu, sáhne do brašny pro další tužku a společně s kusem pergamenu mi ji podá.

„ Tady máš. Strašně rád tenhle les maluju."

„ Za jízdy?"

„ Zkoušel jsem to i v plném trysku," zasměje se Will a následně ztichne, protože položí papír na přední, tvrdou část sedla a začne malovat. Položím papír stejně jako on a pokusím se také malovat, jenže po několika minutách zjistím že jsem se v malování od dob kdy jsme s Patrickem tvořili herbáře nezměnila. Schvám tedy papír do kapsy a rozhlédnu se kolem. Všimnu si že většina mužů si povídá a něčemu se smějí. Asi hodinu jedu a prohlížím si okolní les a naslouchám čmárání Willovi tužky, která umně jezdí po papíře. Sice nevidím co kreslí ale podle jeho výrazu, se špičkou jazyka čouhající z pusy, poznám že se plně soustředí. Když mně pohled na krajinu omrzí, uvědomím si že ani nevím co mám v sedlových brašnách. Pustím se tedy do průzkumu.

V první brašně najdu základní potřeby pro táboření, neboli stan, kotlík na vaření, kožený spací pytel a několik menších kovových nástrojů jako je kapesní nůž a maličká příruční pilka. V druhé brašně, pořád na pravém boku koně, najdu skládací luk a dva toulce se šípy. Děkovně pohlédnu na Willa, ale ten se plně soustředí na svůj obrázek. Pohlédnu tedy pod luk a najdu malou skleněnou krabičku, ve které je schovaný prsten který jsem dostala do princezny. Usměju se a sáhnu si na krk, přesněji na starodávný náhrdelník tkerý mi daroval sultán Abdih. Vrátím prsten opatrně do brašny, zavřu ji a otočím se k dvěma brašnám na levém bou koně. V jedné najdu všelijaké zásoby sušeného masa, dva vaky s vodou a nějké koření. Bože vždyť jsme zásobovací jednotky. Nepotřebuju svoje vlastní zásoby.. Otevřu tedy čtvrtou, poslední velkou brašnu, ve které najdu náhradní oblečení a svoji lehkou koženou zbroj. Vedle brašny je také napevno připevněný meč, aby koně nebouchal do boku, který jsem ještě neviděla. Opatrně ho tedy vyndám z pochvy a potěžkám ho v ruce.

„ Je dělaný přesně pro tebe," usměje se vedle mně Will který na mně pohlédl a opět se vrátí ke svému obrázku.

Zkusmo mečem párkrát máchnu a zjistím, že je opravdu ideálně težký a jeho rukojeť mi přesně padne. Jak sakra Will ví jaký meč je pro mně dobrý? Napadne mně, ale raději si prohlédnu záštitu meče, na které je něco vyryto. „ Pro Niru. S láskou, Will." Přečtu vduchu a usměju se. Opatrně meč vrátím do pochvy a pustím se do prohledávání dalších, menších kapes. Skoro dvě hodiny si všechno přerovnávám a kontroluji.

Nakonec zjistím že mám nejen svoje vlastní zásoby jídla, ale mám i svoji vlastní lékárničku, škrtadlo, brousek a olej na čepel. Aspoň se o svou zbraň můžu starat sama. Pohlédnu na Willa, přičemž se setkám s jeho upřeným pohledem kterým si mně prohlíží.

„ Co se děje?" zeptám se a Will mi podá obrázek který nakreslil.

„ Docela se povedl co?" usměje se a já pohlédnu na pergamen který mi dal.

Přes celý pergamen se táhne naprosto přesná a detailní kresba mého obličeje a vrchní části mého těla, oblečené v lovecké haleně. Nejen že Will dokázal nakreslit můj obličej přesně tak jak vypadám, ale když ohlédnu na pozadí, všimnu si že je na něm přesně vyvedený i obličej vojáka stojícího za mnou.

„ To je úžasné!"

„ Děkuju... Celou dobu jsem se snažil aby sis nevšimla že si tě prohlížím."

„ Vůbec jsem si toho nevšimla.." zamumlám, pořád ohromená Willovým uměním. Pohlédnu na něj se směsicí údivu a obdivu, načež se Will vítězoslavně usměje.

„ Super! Líbí se ti meč?"

„ Je krásný. Hlavně ta rytina.."

„ Ten kovář co ho pro mně dělal mi říkal, že jestli své přítelkyni nechávám dělat meč, nejen že jsme moudrý muž, ale také že mám jitě úžasnu přítelkyni."

„ To byl tedy chytrý kovář," pronesu egoisticky a Will se komicky pokloní.

„ Samozřejmě Vaše Velikosti."

„ A teď mi přineste avokádovou šťávu!" zasměju se a Will se ke mně připojí. Chvíli ještě takhl vtipkujeme, načež k nám přijede Willův přítel (asi) Kennis a oznámí nám že kousek před námi je ideální palouk pro táboření.

„ Dobře. Tak se tam utáboříme," usměje se na něj Will a Kennis odjede zatímco rozkřikuje rozkazy k utáboření.

(asi) Kennis. Nebojte, brzy to vysvětlím :D

Doufám že tady někdo ocení že jsem začal kapitoly trochu prodlužovat, protože ono napsat dva tisíce slov denně není sranda :D