Dítě Čtyř

Kapitola 170

„ Asi bychom měli jít..." začne se Will pomalu zvedat z postele se zklamaným a stále unaveným, ale už ne vyčerpaným, výrazem ve tváři. Všimnu si že na sobě už nemá podivné oblečení které nejspíš patřilo jednomu ze strážných, kteří je hlídali v nepřátelském táboře, soudě podle jeho podobnosti se zbrojemi ktré nosili Meldejenci.

„ Tak dobře, my počkáme venku," kývne Julia na Bucka a Reyla, kteří si začali s obdivem prohlížet Willovo poměrně svalnaté tělo, které je pod průsvitnou bílou halenou dobře vidět.

„ Jasnačka..." odtrhnou od něj oba chlapci pohled a když i všimnou jak na ně Will hledí se zdviženým obočím, radši rychle z pokoje odejdou s Jul v patách.

„ Aaach," protáhne se uvolněně Will poté co si přes ramena přetáhne teplou, vlněnou tunyku která byla, společně s jeho náhradní zbrojí, kalhoty, opaskem a mečem zasunutým v pochvě, položená na zemi vedle postele. „ Zdá se že tvoje přítomnost má na můj spánek blahodárné účinky," vrhne po mě svůdný pohled, který způsobí že se trochu začervenám.

„ Taky se mi spalo krásně," zamumlám zatímco se protáhnu a cítím jak se celé mé tělo probouzí z pohodlného, příjemného spánku. Sundám ze sebe upocenou tunyku, která je cítit kouřem a její povrch pokrývá několik skvrn od hlíny, které se k mé hrůze obtiskly i na prostěradlo postele.

„ Jen to trochu kazí skutečnost, že se dnes už asi nevyspíme.."

„ Pročpak?" přetáhnu si přes svou bílou halenu, která je k Willovu potěšení stejně průsvitná jako ta jeho, róbu mágského novice, kterou jsem si zřejmě během spánku nevědomky svlékla.

„ Protože já budu muset s otcem řídit stavbu tábora a jak znám Vilase, ty budeš mít ještě víc práce než já."

„ Vždyť už je večer.. Nemyslím že stavba tábora bude trvat nějak dlouho," usměju se na něj povzbudivě, ale náhle si, díky jeho pobavenému pousmátí, vzpomenu na to, co řekla Julia. „ A jestli Howard a Faenda pořádají nějakou svojí zábavu, tak se tam neusíme nějak déle zdržet, ne?"

„ Tak to si řekneme," zasměje se a spiklenecky na mě mrkne, „ Až zkusíš Faendalovu specialitku."

Poté co z pokoje mlčky vyjdeme a na chodbě potkáme otce, který nám s úsměvem popřeje dobrý večer a naložený knihami zajde do své pracovny, společně s Willem i FeeBee vyjdeme před chatu.

„ Dali jste si na čas..." zabrblá Buck když otevřu dveře a vyjdu na palouk, ozářený oranžovým světlem zapadajícího slunce. Okamžitě si všimnu velké spousty lidí přecházející po palouku a také několika desítek stanových plachet, které se zvedají mezi stromy.

„ Tak, já vás asi opustím. Uvidíme se večer," dá mi Will rychlou pusu, lehce se pokloní chlapcům a Julii a odejde směrem ke skupině lidí stojící na kraji palouku, v jejímž středu stojí jeho otec a rozdává rozkazy jednotlivým velitelům, kteří je okamžitě odcházejí předat svým mužům.

„ Příště si před princem takové poznámky odpusť.." vrhne po Buckovi rozezlený pohled Julia a s úsměvem otočí se ke mně. „ Tak půjdeme!"

Když rozhrnu plachtu menšího stanu, který nechal král arcimistrovi vystavět vedle svého velkého, velitelského stanu, okamžitě mě do nosu udeří nepříjemný zápach, který velice nápadně připomíná pach síry. Poté co nahlédnu dovnitř okamžitě zjistím odkud zápach přichází a lehce si odkašlu, abych arcimistra, shýbajícího se nad několika středně velkými kameny zdobené pěkně vyvedenou runou, stejnou jako jsou ty které dal arcimistrovi můj otec, upozornila na mou přítomnost.

„ Ach, zdravím vás. Co vám tak trvalo?" zvedne hlavu od práce a já div nevyprsknu smíchy, když si všimnu podivného přítroje na jeho oku, který funguje jako silná lupa a způsobuje, že arcimistr vypadá jako nějaký šílený vědátor který právě pracuje na tom aby vymyslel tyč která bude pomocí ohně střílet olovo.

„ Trochu jsme se.. zdrželi převlékáním," omluvím se a Buck, který do stanu vchází jako poslední, za sebou zatáhne plachtu halící vchod.

Boucněte šampaňské, přineste dort a začněte slavit!

Dokopal jsem se k tomu abych psal dvaa dny po sobě! Jeeeeej! :D

(A ano, vím že se první věta podobá konci minulé kapitoly, ale trochu jsem jí změnil takže.. si nemůžete stěžovat! Muhahahaa!)