Dítě Čtyř

Kapitola 19 - Nešikanujte silnějšího

„ Copak je to tu za slečinku?" promluví najednou někdo a chytne mě za ruku. Když se otočím, hledím do zjizvené tváře jednoho z kapitánových osobních strážců. Za ním stojí jeho dva kumpáni a propichují me pohledem.

„ Takováhle ženská by u sebe neměla nosit luk a šípy. Nesluší jí to a navíc by tím mohla nám, chlapům, ublížit."

„ Nechte mě na pokoji pane." Řeknu mu a pevně se mu podívám do očí. Muž polekaně pustí moji ruku a dělá jakože utíká. Poté se otočí a zlomyslně se usměje.

„ Myslíš že se tě bojím holčičko? Bez svýho princátka nejsi nic, než hezká paninka od dvora."

„ Jen abyste se nemýlil." Řeknu mu a ušklíbnu se.

„ Holčička si chce hrát? Tak dobře. Dáme si soutěž ve střelbě. Vidíš támhleten keř? Tak, jestli ho trefíš, nezbičuju tě za tvojí drzost. Jetli ho ale netrefíš, nebudu tě jenom bičovat." Zachechtá se a jeho kumpáni nasledují jeho příkladu. Poté mi podá luk a jeden šíp.

„ Jestli ten keř trefím, a vy ho tefíte taky, můžete mě klidně zbičovat." Řeknu mu a všimnu si zbálesku radosti v jeho očích.

„ Dobře. Střílej první." Řekne a já zamířím na keř, vzdálený asi stopadesát metrů. Chvíli jen tak stojím a čekám až se ustálí vítr. Poté vystřelím. Šíp letí neprosto bezchybně a přetína suchý stonek keře který se okamžitě rozpadá. Muž překvapeně hvízdne a vezme si ode mě luk.

„ Tak koukám že máš víc štěstí než rozumu. Teď si střelím já a uvidíme kdo se bude smát naposled."

Vytáhne šíp z toulce, a zamíří. Skoro ve stejnou chvíli jako když zamíří tak vystřelí. Už na první pohled poznám že jde o výbrnou střelu. Až na to, že nepočítá s větrem. Vítr sice s šípem skoro nehne, ale s keřem, který není nijak uchycený k zemi, si poradí jako by nic. Šíp dopadne skoro deset metrů za pomalu mizící keř, a muž vztekle hodí lukem na plachtu stanu.

„ Ty máš fakticky víc štěstí než všeho ostatního! Stejně tě zbičuju za to jak se ke mně chováš!" zakřičí a já si všimnu ruky letící přímo na moji tvář. Instinktivně ho za ni chytnu a otočím mu s ní. Normálnímu člověku bych ruku zlomila, ale cvičený válečník má silnější kosti. Naštěstí ho ale bolest přiměje zkroutit tělo tak, aby se ruce nic nestalo. V tu chvíli ho jednoduše kopnuvší silou zespoda pod koleno a tím ho pošlu k zemi. Oba zbylí kumpáni se rozejdou směrem ke mě a okamžitě reaguju. Jednoho praštím spodní částí dlaně do odhaleného ohryzku a otočím se k druhému. Než si to stihnu uvědomit, ucítím dopad jeho pravé ruky na mou čelist a cítím jak se čelist láme. Díky návalu adrenalinu je ale bolest utlumená a já muže třikrát rychle praštím do nechráněného boku. Muž se svalí na zem a já slyším jak ke mě běží Will a Haitham.

„ Niro! Není ti nic?" křičí Will a cestou praští vstávajícího muže do spánku.

„ Jsem v 'oho. Jen 'elist." Vyhrknu a cítím jak mi v puse pulzuje. Položím si ruku na ústa a soustředím do ní trochu energie země. Ksoti se mi srovnají ale kvůli mé nezkušenosti se nespojí. „ Co se stalo?" zeptá se Will a kývne směrem k mužům.

„ No, přišli sem a zjevně mi chtěli něco udělat. Zdá se že nemají ženy moc v lásce. Tenhle mi neustále vyhrožoval bičováním a tak jsme si dali soutěž ve střelbě. Když prohrál, chtěl mi dát facku a tak jsem reagovala." Řeknu s námahou a všimnu si přibíhajících kapitánových mužů v čele s kapitánem.

„ Co jste to mým mužům udělali?" začne okamžitě křičet když si všimne mužů na zemi. „ Co si dovolujete tu provokovat moje lidi! Já tady riskuju jejich životy když vás vedu přes poušť a vy se tu s nimi ještě rvete!"

Tak, snad se dnešní kapitola líbí :) Dnes bude jen jedna protože mě vůbec nic nenapadá. Budu moc rád za votes a komenty, pokud najdete nějakou nesrovnalost. (občas se mi stane že jednou napíšu tohle a o pár stránek později je tam přesný opak toho co jsem psal naposled).

Btw pomalu ale jistě se blíží část s větším bojem, na kterou se opravdu těším!

A jinak pro dnešek, Adios!