Dítě Čtyř

Kapitola 168

„ Mohu se vás zeptat.. jak se jmenujete?"

„ Jsem... Haru..." odpoví po chvilce přemýšlní a já si všimnu, že mu vyslovování jednotlivých slabik dělá potíže.

„ Těší mě Haru, já jsem Nira?," usměju se na něj a když otevřu dveře otcovi chalupy, převezmu od něj Willa a podám mu ruku. Haru si ji změří nevěřícím pohledem a po chvilce ostýchání k mé ruce přiblíží svou levačkou a pomalu mi s ní zatřese.

„ He.. hebká..." zamumlá si pro sebe užasle s pohledem upřeným na mou ruku a následně vzhlédne ke mě, s širokým úsměvem ve tváři, čímž mi odhalí své krásně bílé zuby, což mě vzhledem k jeho oočividným tělesným vadám překvapí. Hned na to mou ruku pustí a kvapně odkulhá zpět na palouk k Blazovi, stále s úsměvem ve tváři.

„ Vidím že už sis zde našla přátele," ozve se za mnou najednou otcův hlas a já se k němu, stále s úsměvem ve tváři, otočím. Otec, stejně jako vždy když ho vidím oblečený ve svém šedém, učeneckém hábitu, mi úsměv oplatí a pohlédne na Willa který je stále mimo a opírá see o mé rameno. Lépe řečeno na něm leží.

„ Tady někdo potřebuj teplou postel..." kývne hlavou směrem k zavřeným dveřím na konci chodby a já na něj děkovně pohédnu.

„ Docela se divím že na tebe Haru vůbec promluvil, natož aby se tě dotkl.." zavrtí hlavou zatímco mi pomáhá táhnout Willa směrem k ložnici pro hosty.

„ Zdá se být docela přátelský.."

„ To sice ano, ale s jeho nemocí je zázrak že vůbec dokáže mluvit."

„ Co přesně mu je?" zeptám se opatrně a otec na mě smutně pohlédne.

„ Narodil se jedné děv.. kurtizáně, která si zapomněla po službě vypít nápoj proti početí, a tak otěhotněla. Bohužel byla již v té době nakažená zákeřnou nemocí, která se přenesla i na ještě nenarozeného Harua a způsobila to, že svaly jeho pravé ruky začaly růst přes sebe a různě se kroutily, což Harovi způsobovalo nejen ohromnou bolest, ale také to způsobilo že kosti jeho pravé ruky jsou skoro stejně slabé jako suchá větev. Naštěstí se mi pomocí několika trvalých kouzel povedlo zastavit kroucení jeho svalů a také jsem přinutil jeho tělo aby se soutředilo na zpevnění jeho pažních kostí, ale obávám se že Haru nikdy nedosáhne toho aby byla jeho pravá ruka aspoň tak funkční, jako ta levá."

„ A co způsobilo že má potíže s mluvením?"

„ No víš.. Jeho mozek se podobá mozku desetiletého dítěte a některé části, třeba jako jeden z mozkových laloků který má na starosti řeč, se zastavili někde na úrovni dvouletého dítěte. Ani nevíš jak jsem rád že se dokázal naučit něco málo přes stovku slov, včetně svého jména..."

Uvědomím si jak těžký musel ten chlapec mít život a podle otcova smutného pohledu oznám, že mi radši ani neřekl všechno, co Harovi je. Hebká. To slovo řekl když chytil mou ruku do své a přejel svými mozonatými prsty muž středních let po mé pokožce. Bylo to jedno z mála slov které si dokázal zapamatovat a chápal co znamenají a přitom bylo tak.. nepotřebné...

„ Pamatuj si, že nic není nepotřebné," poplácá mě otec po rameni jako by mi četl myšlenky, a otevře dveře do malého, útulnéh pokojíku vybaveného nízkou postelí, prádelníkem, velkou knihovnou která zabírá skoro celou stěnu po mé pravici a krbem který se nachází v rohu místnosti, záměrně potavený naproti oknu kterým mohlo z mítnosti unikat teplo a zároveň sem vniat čerstvý vzduch.

„ Nhy..jo..." zamumlá najednou Will ze spaní a otec ho s výrazem, který připomíná výraz starostlivé matky, položí do rozestlané postele.

„ Předpokládám že sess tam venku taky moc nevyspala.."

„ To máš tedy pravdu," usměju se na něj, ale zafrkání které se ozve zpoza okna mi připomene, že mám ještě jednu povinnost. „ Ale nejdřív musím odsedlat Blaze."

„ To je vpořádku, Haru to udělá," mávne nad tím otec rukou a když si všimne že se chystám něco namítat, usměje se na mě. „ Ani nevíš jakou měl z toho koníka Haru radost. Celou dobu tam teď stál a pozoroval ho. Dokonce se ho dnes dopoledne odvážil dotknout a pohladit, což mu na tváři vykouzlilo takový úsměv, jaký jsem u něj dlouh neviděl. Vlastně to byl stejný úsměv, jaký se mu rozlil po tváři když se dotkl tvé ruky.. Zdá se že děláš spoustu lidí ve svém okolí šťastnými," usměje se na mě a Will, jakoby slova potvrzoval, spokojeně zafrní když se převalí a dotkne se mé ruky.

„ Tím si nejsem vůbec jistá... Každý hned zapomene, že byl rád kvůli takové maličkosti.."

„ Právěže," otec přejde ke dveřím a pomalu je za sebou začne zavírat. „.. o to jde. Celá naše schopnost je založená na tom, že si všímáme maličkostí, které nás potěší."

Tak teda ještě jedna no... Lenochod se činí, co? :D