Dítě Čtyř

Kapitola 173

„ Myslíš že neví o té podivné mágské novicce, která se na bitevním poli po boku prince a jeho mužů vrhla vstříc nepřátelskému vojsku? Když zjistila že jsem tvoje kamarádka, strašně tě chtěla poznat..." pokýve na mě hlavou Julia a otočí se k Siffovi který se jí zrovna na něco ptá. Otočím tedy hlavu směrem k Willovi, který se širokým úsměvem kývne směrem ke kapele, která zorvna začala hrát předehru Písně Sedláka, veselou, svižnou píseň která nutí člověka do tance, ať už umí či neumí tančit. Nakloním hlavu na stranu a přemýšlím, jak se asi Will vyzná v lidových tancích které se na tuto píseň dají zatančit. On na můj zamyšlený výraz reaguje pouze zvednutím obočí.

„ Zatančíme si?"

---

Probudí mě tupá, pulzující bolest hlavy, následek osvědčené kombinace alkoholu a tance, kvůli které hlasitě zaúpím a pokusím se zvednout do sedu, což se po několika pokusech zdá být nesplnitlným úkolem. Pomalu se tedy rozhlédnu kolem, což způsobí že mi v hlavě začne pulzovat ještě větší bolest.

Aspoň že nespíme někde na lavici., to je první věc která mě napadne když zjistím, že i ve svém silně podnapilém stavu, na který si pamatuji jen v nepříliš přesných úryvcích, jsem se s Willem doplahočila do místnosti pro hosty v otcově chatě. Will, rozvalený vedle mně na velké dvojposteli, má ve tváři blažený výraz. Opět se pokusím posadit a nakonec, po pěti pokusech a velké spoustě přetrpěné bolesti, se mi to podaří. Vyhlédnu ven z okna a všimnu si že slunce už je poměrně vysokona obloze, což znamená že už bude něco kolem poledne. O tom mě také přesvědčí velká skupina vojáků vycházející z lesa přímo směrem k polní jídelně, která již vydává oběd.

„ Dobré ráno.." zvedne se najednou Will, opatrně se posadí a rozespale se na mě usměje.

„ Dobré ránko.. Jak jsi se vyspal?" sednu si na paty, neboť jsem se nevědomky začala natahovat přes Willa abych okno viděla, a protáhnu si ztuhlé tělo.

„ Docela dobře, až na to že mě probudilo jak mi někdo stojí na rozkroku..." promne si oči a já si uvědomím že když jsem se přes Willa natáhla, mé koleno se jaksi ocitlo v jeho.. citlivých částech.

„ Promiň," vyhrknu a cítím jak se mi do tváří dere krev.

„ Zažil jsem i horšší probuzení," přisune se ke mně a láskyplně mě k sobě přivine. I přes tepavou bolest která se opět ozve se k němu přitulím a opět v jeho náruči ulehnu. Když položím hlavu na polštář, ucítím jak bolest pomalu ustupuje a úlevně vydechnu, na což Will zareaguje zasmátím.

„ Děláš jako kdybys nikdy neměl kocovinu..." zabrblám a na tváři se mi opět objeví ruměnec.

„ Samozřejmě že jsem to už také zažil, ale když si vzpomenu na to všechno co si včera pila... Nakonec jsem se docela bál že se otrávíš."

„ To jsem opravdu pila tak moc?" lehce se od něj odsunu, abych se mu mohla podívat do očí, ve kterých však vidím jen upřímnost a stejně zamilovaný pohled, jaký jsem si včera užívala celý večer.

„ Ty si nic nepamatuješ, viď?" opět se zasměje ale já jeho smích utnu, plácnutím do jeho prsního svalu. „ No, začala si tím, že jsi si dala picí soutěž s Iorim..."

„ S Iorim?!" vyhrknu nevěřícně a vzpomenu si, jak jsme s Iorim seděli naproti sobě a každý před sebou měl několik prázdných lahví medoviny. Prosím ať se mi to jen zdálo..

„ Ano. Nakonec jsi ho dokonce porazilo, což nás všechny překvapilo! I když je pravda že ta pátá lahev medoviny už do tebe nešla jako ty ostatní...

„ Cože?! Pět lahví?!"

„ A to byl teprve začátek.." pokýve hlavou Will ve vzpomínce na včerejší večer a já si najednou uvědomím, že jsem možná ráda za to, že si nic nepamatuju.

„ Bože můj.. Udělala jsem něco...?"

„ No, udělala jsi něco co bych od nikoho nečekal, natož od tebe, a zařídila jsi nám tím spoustu zábavy. Podařilo se ti opít moji sestru.."

Minule jsem to poněkud neuměle utnul, za což se omlouvám, ale jako omluvu za to jsem tu vytvořil nějakou trošku zábavnější situaci :D I když nevím jestli je popravdě zábavná protože můj smysl pro humor by se dal porovnávat s...

...

...

...nevím jestli vůbec něco tak špatnýho existuje. :P