Dítě Čtyř

Kapitola 178

„ Panebože.." svezu se unaveně po stěně místnosti a snažím se pochopit vše, co se právě událo. Uvědomím si že jsem nějak došla k jedné ze stěn v pokoji pro hosty, ve kterém s Willem přebýváme. Opatrně se rozhlédnu a když si všimnu Willa, zabaleného v pokrývkách a spícího jako malé, roztomilé miminko, úlevně se usměju. Pohlédnu na prázdné místo vedle něj, kde leží položené tři předměty. Runový náhrdelník, který jsem dostala od otce, starodávný náhrdelník ze Seiny, který mi daroval sultán za to, že jsem pomohla jeho mužům obsadit město obsazené sultánovými odpůrci, Toruky, kterým velel Alexej, a jako poslední malý, jednoduchý prsten, který mi předala Aeira když jsme se poznali. Dotknu se třetího, posledního náhrdelníku, který naštěstí pořád visí na mém krku. Chvíli přemýšlím nad tím, jestli je Rib, který jsem si zřejmě jako jediný nesundala, dokáže vůbec něco jiného než mě jen spojit s ostatními mágy pomocí telepatické magie.

Opatrně se zvednu a udělám krok směrem k posteli, abych si všechny tři věci opět vzala, neboť jsem si už dávno na jejich přítomnost zvykla a lehkost kterou kolem krku cítím, mě jaksi zneklidňuje, avšak ve chvíi kdy vykročím pravou nohou vpřed, se zděšeně zastavím a pohlédnu na své chodidlo. Opatrně jej odsunu na stranu a vyděšeně ustoupím, když pohlédnu na mokrou stopu, kterou jsem na podlaze zanechala. Nebyl to sen...

Co nejrychleji dojdu k posteli, zatímco se snažím nevnímat čvachtavé zvuky, které má chodila odlepující se od podlahy vydávají. Když k posteli dojdu, rychle si nasadím náhrdelníky a Aeiřin prsten si natáhnu na prst, což mě trochu uklidní, avšak i přesto cítím, že dnes v noci už nemám šanci usnout.

Nakonec strávím dalších několik hodin přemýšlením, které mě pomalu dohání k šílenství protože pokaždé když mě napadne nějaké vysvětlení pro všechno co se stalo, okamžitě mě také napadně něco, co jej dokáže okamžitě vyvrátit. Poté co mě zrovna napadne, že mohli královští vojáci z města mrtvých řeba utéct a nějak se dostat do svých těl, vzpoemnu si na podivné postavy stojící na okrji les a také na obludu, která má zřejmě za úkol hlídat hranice mezi světem Živých a světem Mrtvých. Při vzpomínce na její velikost a její žhnoucí, rudé oči, tvořené čistou nenávistí, sebou zatřesu, čehož si i přes mlhu spánku všimne Will, spící velde mě, a ochranářsky si mě přitáhne do svého objetí. Spokojeně položím hlavu na jeho ruku a i přesto že pořád přemýšlím o všem co jsem zjistila se mi podaří usnout.

„ Dobré ráno vy dvě hrdličky! Vstáváme!" zasměje se ženský hlas u čela postele a já ospale otevřu jedno oko které se mi podaří rozlepit a poměřím si ženu nenávistivým pohledem.

„ No dobré ráno, přeci!" zasměje se Aeira a opře si ruce v bok, čímž mě upozorní na to, že na sobě má svou lehkou plátovou zbroj, kterou dostala jako svatební dar od Willova bývalého mistra, mistra Sollise.

„ Copak jsi tak vyparáděná?" zamručím ospale a pohlédnu na Willovu spící tvář, kterou měl doposud ponořenou v mých vlasech.

„ No, král mi doporučil si jít zacvičit a řekl mi ať si najdu partner na trénování.." kývne na Willa který, jako by jí ve spánku rozuměl, nesouhlasně zachrápe. Všimnu si zlomyslného záblesku v Aeiřiných modrých očích a její ruky, kterou odepíná polní láhev s vodou, která se jí houpe u pasu, na opačné straně než krásná, zdobená pochva s mečem, a okamžitě se vymaním z illovi náruče a uskočím na druhou stranu postala, čímž se tak tak vyhnu spršce vody, která Willa zkropí.

„ CO TO SAKRA?" vyskočí Will na nohy a v jeho ruce se rychlostí blesku objeví meč, který měl ještě před chvílí v pochvě pod postelí, kam ho večer vždy ukládá.

„ Zdravím bratře! Vidím že už jsi vzhůru, tak to bychom si mohli jí zacvičit.." nakloní Aeira hlavu s roztmilým zamrkáním a pomalu i připne láhev zpět k opasku.

„ Kdoví proč jsem asi vzhůru..." zašklebí se Will, ale jeho očích se objeví náznak bratrské lásky, kterou dokonce projeví tím, že meč zasune zpět do pochvy.

„ Kdybych byla tebou, tak už by byl ten meč někde mezi pátým a šestým žebrem..." zamumlám ospale a zatímco Aeira na mě vyplázne jazyk jako nějaké malé dítě, Will se na mě ospale usměje.

„ Vždycky když chce cvičit, tak mě budí takhle... Docela jsem si už zvykl..." zvedne se z postele a utře si obličej do lehké tunyky kterou má na sobě a odhlí tak své vypracované břišní svaly.

„ Nepředváděj tu svoje svaly a běž se obléknout!" chytí Aeira pochvu s jeho mečem, kterou odložil na postel, a plácne ho přes odhalené břicho.

„ Jsem rád že máš dnes dobrou náladu!" zasměje se Will když už má tvář suchou a zajde do koupelny, aby si mohl obléknout svou zbroj.

„ Kdyby mi někdo řekl že jsi tohle ty, tak bych mu nevěřila.." zavrtím hlavou nad tím, jak je Aeiřina personalita na hradě a mimo něj rozdílná.

„ Kdybys strávila na dvoře takovou dobu jako já, taky by sis užívala kždou minutu kdy jsi z něj pryč," odpoví Aeira a pohlédne na mě. Pomalu mě přejede pohledem a poté se zastaví někde v oblasti mých nohou, na kterých se zastaví a vyjeveně pohlédne zpět na mu tvář.

„ Co se ti stalo?"

„ O čem to mluvíš?" shlédnu dolů na své nohy a jen tak tak zadržím kletbu, která se mi dere do krku.

„ Asi jsem se.. řízla.." vymyslím rychle výmluvu, která by omluvila mé zakrvácené nohy a krev, která je všude po bílém prostěradle. Opatrně pootočím hlavou směrem ke zdi, kde jsem se včera v noci po podivném snu probudila, a všimnu si několika rudých stop, vedoucích k mé posteli.

No dobře, teď už to zase vypadá jako bych chtěl konec o něco oddálit, ale nebojte, už se o to snažit nebudu :D

A nebo že by jo?

Kdo ví?