Dítě Čtyř

Kapitola 124 - Ztracená

Zhruba po půlhodině prodírání okolními keřy a stromy si naštvaně sednu na zem a uvědomím si, jak moc velkou chybu jsem udělala. Chvíli jen tak sedím a snažím si vybavit kudy jsem šla, ale díky mému náhodnému motání jsem se ztratila ještě víc, pokud to tedy jde. Všimnu si že mi z velké jezdecké boty čouhá malá větvička a naštvaně za ni trhnu. Když si ji prohlédnu, všimnu si že na její špičce se leskne světle žlutá míza.

„ Aspoň mám co pít," zamumlám si sama pro sebe a vysaju z větvičky trochu nasládlé pryskiřice. Pováím ji v ústech a když si vzpomenu na to, jak jsme s Patrickem vždycky mluvili o javorovém sirupu, míze javorového stromu, kterou jsme v Redcliffu neměli.

Přímo za mnou se najednou ozve zafrkání, kvůli kterému vyděšeně vyskočím na nohy. Rychle se otočím a tasím meč. Okamžitě ho ale sklopím a s úsměvem obejmu krk nově příchozího zvířete.

„ Tak jsme se ztratili spolu, Blazi."

Kůň zafrkáním má slova potvrdí a oblízne mi tvář. Najednou mi z doteď čistého nebe spadne na čelo velká dešťová kapka.

„ Asi bychom se měli schovat, tohle nevypadá dobře," prohodím ke koni když pohlédnu na černočerné nebe.

---

„ Sakra, to je ale liják. Chtělo by to nějaké suché místo.." sice jsme pořád na území lesa, ale kopec do kterého právě stoupáme je prudký jako normální hora. Otočím se ke koni kterého vedu za uzdu, který pohodí hlavou někam před nás. Když se podívám na to, co Blaze pozoruje, radostně políbím jeho koňskou tvář.

„ Ty jsi snad chytřejší než já!" zasměju se a společně vyrazíme k blízké jeskyni.

Jeskyně se už z dálky jeví jak prostorná a hlavně suchá, což se poté co se přiblížíme potvrdí. Opatrně jeskyni projdu, abych zjistila jestli v ní ežije nějaký tvor, jako třeb vlk, nebo medvěd. To je asi to poslední co bych chtěla potkat. Když na žádné takové zvíře nenarazím, spokojeně se položím na jakousi kupu zaschlé trávy, která leží v rohu jeskyně. Blaze si stoupne vedle mně a začne si s výrazem uspokojení uždibovat kusy mého provizorního lože.

„ Ty potvoro jedna!" zasměju se a podrbu koníka za ušima, „ No, bez tebe bych ještě bloudila. Hlavně to nesněz všechno, zdá se že tu zůstaneme přes noc."

Chvíli jen tak ležím a odpočívám, za zvuků přežvykujícího koně stojícího vedle mně. Zrovna dyž začnu přemýšlet o tom, že bych si dala něco k jídlu, mocně mi zakručí v břiše. Blaze na mně vyjeveně pohlédne a pak, s výrazem který vypadá jako pohrdavý úsměv, se ke mně natočí bokem.

„ Podruhé ti děkuji," podrbu ho opět za ušima a ze sedlové brašny na jeho boku vyndám kousek studené placky a sušené maso. Poté sáhnu do vedlejší kapsy, ze které vyndám tenkou, ale teplou deku.

„ Co já bych bez tebe dělala?" usměju se na koně a ten dál žvýká. Přikryju se tedy svou dekou a zatímco žvýkám svůj dnešní oběd vyhlédnu ven. Jak asi dopadl ten boj? Začnu si pomalu srovnávat myšlenky a přemýšlet o tom, kdo může být onen Magnus, se kterým jsem bojovala. Nic mě nenapadne a tak si z nudy začnu broukat.

Poté co dojím se zvednu a začnu prohledávat všechny kouty jeskyně. Blaze si mezitím lehne na kupu suché trávy a spokojeně zařehtá. V jeskyni nejdu ještě pár kusů dřeva, většinou shnilého, pár kusů jsou ale hezké, suché kusy lípy.

„ To by stačilo na maličký ohínek," usměju se sama pro sebe a přistoupím k odpočívajícímu koníkovi. Chvíli jen tak sedím a drbu ho po celé délce zad, které koníkovi podle jeho spokojené řehtání dělá dobře. Následně vylovím ze sedlové brašny kartáč, kterým Blazovi vyhřebelcuji skoro celé tělo.

„ To se ti líbí že?" zasměju se a přejedu mu kartáčem na hrudi, což způsobí že koník uvolněně zafrká.

„ Umíš se o svého koníka starat dobře," ozve se najednou mužsý hlas přímo za mými zády.

Uuu! Další postava!

Že by tady někdo chtěl vytvořit náhradu za Rikka?

No, nevím nevím... :D

Jakpak se bude jmenovat? :P