Dítě Čtyř

Kapitola 155 - Relnin

Snažím se nemyslet na to, co by se mohlo stát kdyby nepřátelé Willa a ostatní chytili a tak se radši soustředím na to, abych nezakopla o některou z mnoha větví kterými je les propletený. Chvíli jen potichu běžíme směrem, kterým se podle Juliina úsudku Will vydali.

„ Myslíš že je najdeme?" otočí se na mně Julia ustaraně a okamžitě zkřiví tvář bolestí, neboť ji přes šíji švihne větvička.

„ Radši se dívej na cestu, moulo..."

„ Ale tenhle les je veliký.. Bojím se že..." zpomalíme do chůze a Julia začne svou pesimistickou hypotézu rozvíjet. Snažím se jí neposlouchat a radši se tedy dívám za ní, na podivně rostlý černý strom, stojící uprostřed palouku a otočený k nám.

„ Niro! Koukej se na mně když na tebe mluvím!" vyhrkne naštvaně ale já si položím prst na rty, což ji umlčí. Pootočí se a pohlédne směrem, kterým se dívám já a vyděšeně se nadechne.

„ To je ale divnej strom.." podotknu a otočím pohled k ní, přičemž si všimnu jejího vyděšeného výrazu.

„ To není strom Niro..."

Nechápavě svůj pohled opět stočím k onomu obrysu a uvědomím si, že se přesunul o metr do strany a změnil svou strukturu. Přesto se mi zdá jako by na palouku stál starý, podivný pařez.

„ Hej vy! Vylezte!" zakřičí najednou Julia a strom sebou trhne. Rychle v ruce nastřádám energii země a vyšlu ji k němu. Ve chvíli kdy se pohne potřetí si uvědomím, že nešo o strom ani o nějaké podivné zvíře, ale o muže v pláštěnce podivného střihu a barvy, která se míhá před očima jako by splývala s lesem. Muž se okamžitě rozeběhne směrem pryč od nás, ale díky mé předpřiprvené energii není schopný uběhnout ani deset metrů, protože ho zachytí dva velké šlahouny popínavého břečťanu. Kývnu na Julii a společně se k muži zmýtajícímu se na zemi rozběhneme.

Těsně předtím než se k muži dostaneme si všimnu lehkého záblesku, způsobeným odražením světla pomalu zapadajícího slunce od kovové dýky projíždějící provizorním lanem, kterým je muž svázaný.

„ Už ani krok!" vyskočí mrštně na nohy a namíří dýku vstříc Julii, která právě doběhla k jeho boku. Uvědomím si že muž, nebo spíš chlapec, nemá na levé ruce dva prsty a přes obličej se mu táhne poměrně starý šrám, způsobený ostrou čepelí.

„ Kdo jsi?" kývnu k němu a trochu uvolním svůj obranný postoj, který jsem nevědomky zaujala. Chlapec se ke mně otočí, hrdě položí ruku, ve které zároveň drží dýku, na hrudník a ukloní se.

„ Mé jméno je Relnin, syn maršála královské armády Rodricka Altheima," usměje se a následně, za doprovodu hlasité, duté rány, protočí oči a upadne čelem na zem.

„ Já jsem Nira, těší mě," usměju se na jeho bezvládné tělo, nad kterým stojí Julia, připravená chlapce opět praštit jilcem dýky do spánku.

Lenoch opět v akci!

Moc se omlouvám za tu dlooouhou pauzu a doufám že jste si užily svátky tak, jako jsem si je užil já :)