Dítě Čtyř

Kapitola 109 - Smutný Will

„ Niro! Sakra, já nejsem unavený! Musíme připravit armádu, najít Meldejence a zničit je!" začne na mně okamžitě křičet Will, ale když se ke mně otočí, všimnu si jak se mu podlamují kolena. Rychle k němu přiskočím a uprostřed pádu ho zachytím.

„Wille! Nemůžeš se chovat jako blázen!"

Will se opře o mé rameno a z jeho úst vyjde táhlý, srdcervoucí vzlyk.

„ Měla jsi někdy bratra?" zeptá se Will a když zavrtím hlavou, opět zavzlyká, „ Já jednou ano. Vzala mi ho skupina vrahů žijící v poušti, Torukové. Pro jeho smrt jsem truchlil dlouhou dobu. Po celou tu dobu se mě ostatní lidé stranili, aby nemuseli řešit moje smutné problémy. Jen jeden chlapec mi byl pořád nablízku, uklidňoval mě a vysvětloval mi že můj bratr by chtěl, abych byl silný. Když jsem byl konečně po několika měsících schopný alespoň uzvednout meč, onen chlapec požádal otce o to, abychom byli oba přijati do elitní výcvikové jednotky, což se otci, který byl kdysi cvičen v podobné jednotce, velice zamlouvalo a dal nám svolení. Od té doby jsme naprosto všechno, ať už snídáni a ranní běh, nebo lov a různé mise, plnili s ostatními chlapci společně. Až dodnes jsme všechno přežili, přes všechno se dostali.. Ale za jeden jediný den jsem ztratil dva z nich.. Dva nejlepší.."

Smutně Willa obejmu a pomocí trochy magie ho odnesu do koupelny kde začnu připravovat vanu.

„ Jak jsi se cítila když jsi ztratila otce?"

„ Nevím. Byla jsem maličká. Až teď mě teprve mrzí to, že jsem celý život žila bez mužského vzoru."

„ Já jsem za vzor vždy pokládal svého bratra. Když se otec vrátil ze Seiny s prázdným místem po svém boku, ona prázdnota se přenesla do mého srdce. Teď jsem to já, kdo se vrátí do paláce a vedle něj budou dvě prázdná místa, na kterých kdysi stáli Marv a Rikk... Kéž bych s nimi byl víc.. Proč jsem sakra vůbec zůstával v paláci a nejezdil s nimi na výpravy?"

„ Protože jednou budeš král. Jednou budeš král a oni na tebe, společně s tvým bratrem, budou seshora shlížet s úctou a jedinou lítostí. Lítostí, že tě nebudou moci obejmout a říct ti, jak dobrý vládce jsi."

„ Máš pravdu.. Niro, slib mi... Slib mi že mě neopustíš.."

„ Víš že to nelze slíbit. Ale slibuju ti, že pokud mi bude zbývat klidně i špetka naděje, budu se na ni soustředit taak dlouho, dokud opět nestanu po tvém boku."

Pomůžu Willovi dosud se otřásajícímu vzlyky se svléknout a opatrně ho položím do teplé vody ve vaně. Následně se také svléknu a posadím se co nejblíže k němu. Will si mě přitáhne, políbí mě do vlasů a obejme mě tak, že z jeho objetí poznám, že mě už nikdy nechce pustit.

„ Hned zítra sestavím několik jednotek, řekněme z třiceti lidí. Rozjedou se po celé zemi a zjistí kde se Meldejenci chystají vylodit," pohlédne mi do očí odhodlaně Will.

„ Uvidíme jak moc budou mágové unavení, ale myslím že bych i já sama byla schopná vysledovat kam flotila míří."

„ Jak?"

„ No, jednou když se mě kamarád zeptal jestli nevím kde mám měšec, podařio se mi vytvořit takovou divnou síť která mi řekla kde měšec je, a následně ho teleportovala do mě ruky."

„ Tak jen doufám, že to tu flotilu taky neteleportuje do tvé ruky," přejede mi Will prsty po rameni a políbí mně.

No jo, tak aspoň si trochu odpočinou po bitvě že? 

Navíc... Kdo by se chtěl účastnit toho uklízení mrtvol? :D