Dítě Čtyř

Kapitola 195

          Tak tak uniknu z dosahu mužovi šavle, kterou zřejmě dostal od Meldejenců jelikož nebyla k nalezení jeho původní zbraň, a bodnu vpřed rychle jak had, na což muž nedokáže dost rychle zareagovat. Ucítím jak z těla uniká Alexejova energie a unaveně se opřu o kupu hlíny za mnou, zatímco si z tunyky utrhnu již třetí pruh látky, kterým obvážu jemnou ranku na pravém předloktí. Opatrně si prohlédnu i dvě rány na nohou, které mi způsobil poněkud nízký voják s dvěma dýkami kterýma se mu podařilo mě zasáhnout nad koleno a když zjistím že obě přestali krvácet opět se zvednu na nohy. Tak tak stihnu uhnout útoku který proti mě provede jakýsi muž a když pohlédnu do jeho tváře, poznám že je jedním z nás.

„ Já ještě žiju, pitomče.." zavrčím a rychle máchnu mečem, abych odklonila nepřátelskou čepel která by muž nejspíš připravila o život.

„ Oml.. děkuji," zamumlá muž a rychle se ujme středně urostlého muže vedle sebe. Takže tenhle je můj.. stočím pohled k majiteli oné čepele, kterou jsem odklonila. Pohlédnu na držení jeho těla a těsně předtím než zaútočí zaujmu obranný postoj s mečem připraveným vykrýt rubový sek, na který se chystal. Se zákeřným úsměvem pohlédnu na jeho tvář právě ve chvíli, kdy se do ní zarazí šipka z kuše.

„ Toho jsem měla.." křiknu k otci který stojí, společně s ostatními lučištníky a kušištníky za mnou. Náhle ucítím, spíše než uvidím, jak se za mnou někdo zastaví a svižně se otočím, připravená bránit se útoku. Když se přede mnou objeví Willova usmívající se tvář pokrytá krví, úlevně vydechnu.

„ Buďte připravení vyběhnout, zdá se že další posily jim už nepřijdou," kývne za sebe k místu, přes který se ještě před chvílí přihnala další, již osmá, jednotka mrtvých vojáků. „ Jsi zraněná?" zeptá se ustaraně Will poté co si mě prolédne od hlavy k patě a pohledem se zastaví u mé obvázané ruky a kolene.

„ Nic co by mi mohlo vadit.." usměju se a náhle si všimnu hluboké, bodné rány na jeho levé paži. „ Bože, aspoň si to obvaž!" zaúpím a rychle si utrhnu další kus tunyky, přičemž si uvědomím že mi kvůli tomu začíná být docela zima, a ruku mu zkušeně obvážu.

„ Vůbec jsem si toho.." prohrábne si zamyšleně vlasy na temeni, ale následně jen mávne rukou. „ Díky. Potřebuju zjistit kde jsou všichni nosiči, Faendal neodhadl svého nepřítele a dostal do hlavy palcátem... Díky bohu že vůbec žije.."

„ Před chvílí jsem viděla jak všichni naběhli do zákopu a okamžitě odcházeli s dalšími raněnými. Jak dlouho tu vůbec bojujeme?"

„ Už to budou dobrou hodinu.." zatřese hlavou Will a stoupne si na kupu hlíny za mnou, aby se mohl podívat jak se vede ostatním křídlům. „ Ostatní už jsou taky připravení zaútočit. Tahle bitva zatím probíhá hodně špatně.." zašeptá si spíše sám pro sebe než pro nás, ale okamžitě ho přeruší mocný hlas muže, který se proplete mezi okolními vojáky.

„ O čem to mluvíš? Máme jen padesát zraněnejch, zatímco jsem jim zničili minimálně dvacet jednotek!" otře si jakýmsi zakrváceným hadrem krev z tváře Iori.

„ To sice ano, ale Meldejence pořád nemají ani jednoho zraněného nebo mrtvého. Tedy, kromě těch lukostřelců.. Chápeš?" naše pohledy se stočí zhruba do druhé třetiny palouku, kde se v trávě válí několik desítek mrtvých těl, prošpikovaných šípy a šipkami.

„ Ale to se brzo změní," pokýve hlavou Iori, když se nad bojištěm ozve zvuk beraního rohu – náš signál k protiútoku.

„ Můžu, Wille," vyskočí najednou jakob odnikud Valor a Will na něj kývne, zatímco Iori oba dva spraží pohledem.

„ NA NĚĚĚ!" zakřičí, nebo spíš bezhlavě zařve, Valor s mečem zdviženým vzhůru a všichni muži naši muži, doteď bojující jen v okolním zákopu a teď odpočívající po lítém boji, odhodlaně vyskočí na ušlapanou trávu před zákopem a vyběhnou vstříc vyčkávajícím Meldejencům.

„ Tak generále, zdá se že před sebou máme poslední krok," usměje se na Willa Kremnis, který stejně jako Valor přišel jakoby odnikud, a na Willův ustaraný, tázavý pohled odpoví lehkým kývnutím. Je vpořádku. Vyčtu z jeho rtů a pochopím že mluví o Faendalovi.

„ Tak ať to máme za sebou!" zvedne Will meč vzhůru a společně s námi vyběhne vpřed, stejně jako zbytek celé královské armády, včetně kavalerie v jejímž čele jede král.

„ Niro, ty a tvůj otec se už budete držet u nás, jasné?" křikne ke mně Will mezi rchlými nádechy zrovna ve chvíli, kdy se mnou otec srovná krok. Na chvíli mě jeho rychlost překvapí, ale poté si uvědomím jak pomalu běhá má matka a pochopím že tuhle vlastnost jsem nezdědila po ní.

„ Můžete mi říkat Neire, jestli chcete.." usměje se na Willa a ten mu úsměv nervózně oplatí.

„ Děkuji, Nerie."

„ Přišel čas srovnat účty," zamumlá si otec pro sebe a tasí meč, který se mu najednou objevil na opasku. Náhle si všimnu podivného materiálu, který se zdánlivě míhá před očima, ze kterého je vyrobený a zasměju se. Co bychom bez té magie dělali.

Takže, tato a následující části budou asi hodně zamotané a nikdo je nebude chápat, protože neumím moc dobře popisovat průběh bitvy který mám v hlavě, ale snad to i přesto pochopíte :D Když tak stačí říct, zkusím to zpracovat nějak jinak :D