Dítě Čtyř

Kapitola 179

„ Žádné zrnění tam na noze nemáš to je divné..." zavrtí nechápavě Julia, když pustí mou nohu a já ucítím jak mi magie země kterou do mě vyslala pomalu vyprchává ven z těla.

„ Nevím co se stalo.. Je možné že jsem si tu ránu zacelila sma, ať už šlo o cokoliv.."

„ Nemyslím si ž je to pravděpodobné. Necítila jsem žádnou magii země ani její pozůstatky, ale to může být také tím, že energii používáme obě a ta tvá mohla tu mou klidně oklamat, nebo tak.."

Chvíli se nechávám zlákat myšlenkou, že bych Julii nechala v tuhle odpvěď věřit, ale následně si uvědomí že je to moje kamarádka a opatrně se rozhlédnu po prázdném pokoji. Aeira s Willem před chvílí odešli, tedy, Aeira Willa před chvílí odtáhla na cvičiště, zčásti proto že chtěla cvičit a zčásti také proto, že nechtěla aby se musel stresovat pohledem na svou zraněnou přítelkyni. Zhluboka se tedy nadechnu a když na mě Jul nechápavě pohlédne, pomalu ji povím o všem, co se předešlé noci událo. Julia na mě chvíli užase hledí a v její tváři je vidět, že si snaží všechno co jsem jí pověděla srovnat, ale nakonec se na mě jen zadívá, s porozuměním v očích.

„ Ať už to byl sen nebo ne," shlédne dolů na mé nohy, které mi během toho co jsem vyprávěla umyla od krve, stejně jako stopy vedoucí od zdi k posteli, a povzbudivě se usměje, „ Tak bys rozhodně měla říct králi to, co ti Rikk řekl..."

„ Takže mě čeká další den kdy budu řešit nějaké podivné tentononc, které mi muselo zase ztížit život?"

„ To už je zřejmě tvůj osud.." usměje se na mě Jul povzbudivě a kývne ke zbroji, kterou mám položenou na zemi v rohu místnosti. „ A myslím že se můžeš rovnou obléknout, protože jestli je to co říkáš pravda.." než stihne větu doříct, dveře do pokoje se otevřou a v nich se objeví Willova zpocená tvář.

„ Připravte se k odjezdu! Zvědové hlásí pohyb nepřátel k severu!"

„ Tak v tom případě," odhodlaně se zvednu a pohlédnu Willovi do očí, „ Mu řekni že jedeme na jihozápad, protože tam Meldejenci doopravdy míří."

„ Jak to.." pokusí se něco namítnout ale když si všimne mého jistého, neústupného pohledu, jen lehce zavrtí hlavou a kývne na mě. „ Tak se oblékni. Počkám tu na tebe..."

„ To jí ani nenabídneš pomoc?" mrkne na něj spiklenecky Julia a protáhne se mezerou mezi jeho bokem a rámem dveří.

„ Nebo ti klidně můžu pomoct jestli..." promne si krk a já k němu se zaujtým pohledem přistoupím. Všimnu si že se u do tváří nahrnula krev a v jeho tváři se zračí... pokušení. Rozhodnu se Willa trochu pozlobit a proto ho jen provokativně cvrnknu do nosu.

„ Za chvilku přijdu."

Když po několika minutcá hvelcie rychlého oblékání přijdu ke dveřím, Will na mě čeká s příjemným úsměvem, ale podle jeho držení těla poznám, že je trochu zklamaný. Pokusím se ho tedy trochu povzbudit dlouhým, vášnivým polibkem, který mi Will s radostí oplácí. Když se od něj po dlouhé chvíli, která byla možná delší než doba po kterou jsem se oblékala, odtáhnu, v jeho rozvášněné tváři je jasně vidět, že doufal ve víc než jen v polibek, i když i ten mu silně zlepšil náladu.

„ Máme přeci schůzku s tvým otcem, ne?" nakloním hlavu na stranu a výrz v jeho tváři se změní na lehký úlek, jako kdyby na skutečnost, že se nepřátelská armáda dala do pohybu a v následujících několika dnech přijde bitva, ne-li více bitev, dočista zapomněl. I když se musím přiznat, že jsem také balancovala na okraji propasti vášně, ze které by určitě nebylo úniku.