Dítě Čtyř

Kapitola 10

Probudím se v podpalubí naší lodi, položená na princově hebké posteli. Will spí kousek ode mě na námořnické palandě, ale podle jeho výrazu soudím že ho to netrápí. Nejsem moc ráda že jsem mu takhle zabrala postel, ale jelikož jsem nebyla při vědomí nemohla jsem to ovlivnit. Pokusím se vstát, ale syknu bolestí kvůli zraněné noze. Will náhle procitne, pohlédne na mě a vstane. 

„ Už jsi vzhůru? Nevstávej. Příště nesmíš takhle bezhlavě útočit. I když, zachránila si toho kapitána, díky čemuž jsme zjistili zajímavou informaci. Spěchal zpět do království sdělit mému otci, že v poušti, do které míříme, se podle tamních obyvatel vyskytují členové odboje, který má v úmyslu jej sesadit."

„ Snad se nebudete bát nějaké malé skupinky lidí, ne?" odpovím rozespale a usměji se, když se Will se zívnutím svalí na postel vedle mne.

„ Ona to není ledajaká skupina. Možná jsi něco slyšela o jejich útoku na naší severní hranici."

„ Ano. Potlačili je ani ne týden po vpádu."

„ To sice ano, ale zřejmě se jim podařilo v našem království zanechat několik špehů a dokonce získali několik nových stoupenců v pohraničí. Už dlouho na otce doráží jakýsi muž s tím, že by se chtěl stát jeho rádcem. Poslední dobou mu začal dokonce posílat ukradené dokumenty z cizích zemí, včetně Seiny. Otec se rozhodl že muže nechá sledovat a zjistí, jak se k dokumentům dostal. Naši špehové nám podali zprávy o jakémsi odboji, který vznikl pod vedením právě onoho muže. Do skupiny se zařadil a zjistil, že operuje ve jménu mého otce. Otec se rozhodl ji zničit, avšak zjistil, že její členové nejsou nijak nebezpeční, tedy až na jejího vůdce a jeho nejvěrnějších stoupenců. Členové tohoto "odboje" jsou totiž přesvědčeni že ve skutečnosti tuto skupinu vedu já, princ William. Pošlu o tom otci zprávu. Alespoň jsme našli těch několik členů, kteří pro ně špehují v Seině. Teď se s tím ale netrap, lehni si a odpočívej. Otec se s tím vypořádá hned, jak dostane mou zprávu."

„ Dobře. Jak dlouho jsem spala?"

„ Za chvíli to bude třicet sedm hodin."

„ Přes den a půl? Jak je to možné? Jen kvůli bodnutí do nohy?"

„ Žádné jiné zranění si neutrpěla. Musím uznat že bych tě nechtěl naštvat. Ty piráty jsi porazila víceméně sama."

„ Tak si dávej pozor." zasměji se a dloubnu Willa do žeber.

„ Příště až budou někoho jen tak napadat, počítej s tím že mě od nich budeš muset tahat."

„ Nebo se do nich pustím s tebou. Teď ale opravdu odpočívej, jinak se ti to nezahojí," odpoví mi princ a přikryje mě dekou. Usměji se na něj a pomalu usnu.

Ráno druhého dne mne probudí jemný mořský vánek, který profukuje pootevřenými dveřmi. Obléknu si svou kazajku a vyjdu na palubu. Slunce právě vychází a osvětluje mokrou záď, na které stojí kapitán a zarmouceně si prohlíží špinavou palubu. Rozhodnu se mu udělat radost, a popadnu mop s kyblíkem vody a začnu palubu stírat. Kapitán na mě děkovně kývne a začne rozdávat rozkazy mužům v lanoví nade mnou. Stírání mě baví, připomíná mi totiž jak jsem pomáhala své matce uklízet pokoje jejích pacientů. Matka byla vždy ráda když jsem jí pomáhala, a mě osobně to také bavilo. Spokojeně stírám a přitom poslouchám rozhovor námořníků nad sebou.

„ Ta holka je šikovná! Odkud vůbec je?"

„ To je čarodějka! Vždyťs to viděl jak tam naběhla na tu loď. Sice ji bodnuli, ale sama odrovnala všecku posádku!"