Dítě Čtyř

Kapitola 148 - Minulost (2/?)

„ Rozkaz, velmistře," odpovíme naráz a velmitr se usměje.

„ Přeju vám hodně štěstí.." otočil se a svižně odešel.

„ Tak dobř pánové, děkuji za moc hezké popovídání. Také vám přeju hodně štěstí," sklapnul ruce mistr Spehk, pomalu se otočil a následoval odcházejícího velmistra.

Po snídani jsme se všichni shromáždili na cvičišti a rozebrali si své oblíbené zbraně. Bylo to poprvé a naposledy, kdy nám náš bojový mistr povolil používat zbrně se kterými jsme bojovali nejlépe, jelikož jsme normálně museli všichni trénovat se stejnou zbraní. Stejně tak to bylo poprvé, kdy s sebou mistr David nenosil svého dobrého přítele, třímetrový kožený bič. Dokonce se stalo něco, co se na jeho trénincích nestalo snad nikdy. Než jsme začali cvičit, mistr David nám každému potřásl rukou a popřál hodně štěstí. Když jsme se ale pustili do ssamotného cvičení, mistr kolem nás chodil s hrdým výrazem a každému chválil jeho chvaty, útoky a obrany před útokem imaginárního nepřítele. Když už jsme byli po půlhodině všichni zpocení a unavení, mistr David se na nás na všechny usmál.

„ Pánové, cvičili jste dobře. Tvrdě, pilně a neúnavně, tak jako každý správný voják. Přežili jste tvrdé lekce které jsme vám přichystali jak my, tak samotná příroda. Doufám že si jednou na naše společné chvíle vzpomenete úsměvem a budete rádi, že jste byli členy téhle party..."

„ Děkujeme mistře," přistoupil jsem k němu jakožto velitel skupiny a zasalutoval. Mistr David na mně udiveně pohédl a chvíli jen tak stál. Náhle ke mně ale přistoupil tak blízko, že jsem se dívl přímo do jeho hrdých očí, a obejmul mně.

„ Hodně štěstí hlavně tobě, Wille. Neudělej otci ostudu..." pošeptal mi do ucha.

To bylo vlastně naposledy kdy jsem na tom starém, zabahněném dvoře vzadu za stěnou výcvikového tábora, kterému jsme vždycky říkali klášter, cvičil. Po té půlhodině cvičení jsme totiž společně vyrazili k městu, vzdálenému pět mil, abychom se zúčastnili naší zkoušky.

Šlo vlastně o závěr našeho šetiletého výcvikového období, který se pořádal v největší aréně široko daleko. Byla to událost na kterou se pokaždé sešlo několik tisíc lidí, protože k ní také patřil velice oblíbený festival oslavující dožínky. Naším úkolem na této poslední zkoušce byla jedna jediná věc. Museli jsme se utkat se třemi odsouzenými zločinci a buď vyhrát, nebo prohrát. Samozřejmě, prohra znamenala jistou smrt. Zločinci proti kterým jsme bojovali měli totiž jednu šanci, která souvisela s naší smrtí. Pokud nás zabili, byli propuštěni a mohli se zase vrátit ke vému normálnímu životu. Posledních pět let se nestalo, že by nějaký učeň prohrál, ale párkrát už se taková věc stala. Slyšel jsem o ní mluvit některé starší učně, kteří takové pikantnoti rádi řešili.

„ Tak, jsme tady!" rozpřáhl Iori ruce teatrálním způsobem, který se k naší cestě opravdu hodil.

„ Já jsem tak strašně nervózní," vyhrkl Kremnis, úplně zelený a vystresovaný.

„ Neboj se Kreme, ty zločinci nemaj šanci!" zakroužil Iori pěstí ve vzduchu, sebevědomý jako vždycky.

„ Přesně tak. Slyšel jsi mistra Davida, jednou budeme na naši minulost úsměvem vzpomínat," snažil jsem se ho povzbudit, ale i v mé hlavě vrtal vou cestičku červ pochybností.

Zašli jsme do ulic města a pomalu se davem proplétali směrem k velké, kruhové aréně stojící veprostřed náměstí. Lidé kolem nás nás zdravili, prohlíželi si ná úctou jakou si učni kláštera zasloužili. Když jsme došli k menší postranní bráně, která sloužila buď jako vchod pro bojovníky nebo jako únikový vchod pro ženaté muže, přistižené při nevěře, zastavil nás strážný středního věku, s kusem pergamenu v ruce.

„ Zdravím pánové! Jste tu akorát, za čtvrt hodiny musíte být připravení na zahájení! Tady máte seznam nepřátel a vaše pořadí. Přeju hodně štěstí," kývnul hlavou a ustoupil na stranu, aby nám uvolnil cestu.

Opatrně jsem tedy seznam převzal a cestou do schodů vedoucích do podzemí arény jsem v rychlosti prohlédl jeho obsah.

„ Kremnis první, Iori druhý, Faendal třetí, Rikk čtvrtý, Sven pátý, Marv šestý, Valor sedmý, Zach osmý, Howard devátý a já jdu poslední," prohodil jsme směrem ke svým přátelům, kteří začali nesouhlasně bručet.

„ Proč zrovna já?" vyhrkl smutně Kremnis a svěsil ramena.

„ Já bych spíš nechtěl jít poslední, protože bych se nemohl dívat na zbytek z vás," pohlédl na mně Iori a já odpověděl pokrčením ramen.

„ Mě je to jedno, jen abych to mě za sebou..."

Taky aby ne :D

Mě osobně zajímá jak souboj dopadne, ale chci udělat nějaký zajímavější backstory na který budu moct navázat jindy, co vy na to? :)