Dítě Čtyř

Kapitola 156 - Chlapcův příběh

„ Princezna se nám vzbudila!" kývne Julia směrem k Relninovi, přivázanému ke stromu vedle mého stanu. Naposledy ukousne z čerstvě opečného králíka a s úsměvem tuhé maso rozžvýká.

„ Jak ses vyspal?" vstanu a přejdu k chlapci, který se snaží zorientovat a vyděšeně pozoruje provaz, obmotaný kolem jeho těla.

„ Já.. Vy... Co.."

„ Má docela dobrou slovní zásobu, že?" klekne si Julia vedle něj tak, aby mu hleděla přímo do očí a úsměv v jej tváři vystřídá zlověstný výraz. „ Takže chlapče.. Copak tu takhle v lese asi sám děláš? Zvlášť takhle pozdě.."

„ Já... byl jsem na houbách..." uhne chlapec pohledem, což Julii upozorní na to, že něco skrývá.

„ Tak na houbách... Jsem tu už docela dlouho a nemůžu říct, že bych tu nějaké houby kdy viděla," zdvihnu jedno obočí a chlapec mi pohlédne do očí. Pokusým se nasadit přívětivý výraz, ale všimnu si neústupnosti v jeho pohledu. Tenhle chlapec už toho má hodně za sebou...

„ Myslím že bych ti mohla odpomoct od těch tří zbývajících pr..." začne Julia pomalu vytahovat dýku skrytou v botě, ale já ji pohybem ruky zastavím.

„ Co kdybys nám řekl co se ti stalo u večeře?" usměju se na chlapce a pomocí kouzla nechám provaz změnit písek, který se neškodně rozsype po zemi. Chlapec se vděčně usměje, ale v sekundě opět nasadí nevěřící výraz.

„ Proč byste mi dávai své jídlo?"

„ Protože chceme? Doporučuju ti aby sis sednul k ohni a zakousnul se do toho králíka, jinak ti tamhleten cholerik promění nohy v žužu..." zvedne ho Julia na nohy a postrčí ho k ohni. „ Co to sakra děláš?" zašeptá.

„ Ten chlapec toho zřejmě prožil dost na to, aby si zasloužil jednu teplou večeři..." odpovím dost hlasitě na to, aby chlapec má slova slyšel.

Chlapec si opatrně sedne na trávu kousek od ohniště a podezřívavě si prohlédne králíčí nohu, kterou mu podám. Když si k ohni sedne i Julia a zakousne se do nohy kterou předtím nedojedla, opatrně si také kousek ukousne.

„ Tak povídej. Kdo přesně jsi?" zeptám se ho po chvíli ticha a chlapec si ukousne kousek nohy.

„ Jmenuju se Renril Altheim a jsem synem maršála královské armády, Rodricka Altheima," lehce se ukoní a já si uvědomím, že je celkem vychovaný, na to že se jen tak potuluje lesem.

„ Mé jméno je Nira a támhleto je Julia. Obě jsme mágské novicky které tu v lese.... někoho hledají. Co tu ale děláš ty?"

„ Já tu posledních pár dní žiji. Sbírám různé plody, lovím.. Snažím se sehnat nějaké jídlo a dostat se někam do města."

„ A kde.. je tvůj domov?"

„ Můj domov.. Není. Když jsem se před dvěma týdny vracel z několikadenní návštěvy u jednoho rodinného přítele, můj vůz byl napaden nějakými polonahými muži vyzbrojenými šavlemi a kušemi..."

„ Meldejenci..."

„ Všichni mí strážní společně s mým osoboním sluhou padli když mě bránili... Mě se povedlo v té vřavě utéct do lesa kde jsem se skryl a následně se v lese tak trochu ztratil..."

„ Nevypadáš zrovna na nějakého šlechtice, nebo tak..." kývne Julia k jeho podivné pláštěnce.

„ Tohle? K tomu se také váže zajímavý příběh..." chytí cíp pláštěnky mezi ukazováček a palec a v jeho očích se objeví záblesk smutku, „ Když jsem lesem bloudil už třetí den, neustále neschopný najít jakoukoliv cestu nebo jiný orientační bod, narazil jsem na podivnou stopu vedoucí lesní pěšinkou, vyšlapanou geeracemi zvířat. Opatrně jsem se po ní pustil a po několika minutách cesty jsem dorazil ke středně vzrostlému dubu, u kterého stopa končila. S vytasenou dýkou, jedinou zbraní kterou jsem měl, jsem strom obešel a našel u něj opřeného muže středního věku, ve kterém jsem poznal svého strýce Abeila, královského hraničáře..." slza která začne pomalu téct po jeho tváři mě donutí uvědomit si, že chlapec není ani trochu starý. Původně jsem si myslela že je mu kolem patnácti, ale když si ho teď mám šanci podrobně prohlédnout, uvědomuji si že mu může být nejvýš dvanáct. „ V jeho břiše byla zabodlá velká, meldejenská šavle a opodál ležel jeho zlomený luk.. Doběhl jsem k němu a snažil se ho vzbudit, ale věděl jsem že to nemá cenu. Začal jsem brečet a nepřestal jsem, dokud jsem na jeho mrtvém těle neusnul. Když jsem se probudil, uvědomil jsem si že musím být silný a rozhodl jsem se pobrat všechno užitečné a odejít..."

„ To jsi svého strýce ani nepohřbil?" zeptám se a chlapec mě spraží pohledem.

„ Samozřejmě že jsem svého strýce uctil! Předal jsem jeho tělo ohni tak, jako se to u nás doma dělá. Díky němu jsem ještě naživu, neboť jsem u něj našel několik starých sucharů, brousek a tuhle pláštěnku, která funguje jako maskování..."

„ To je pravda. Když jsi tam stál an tom palouku, myslela jsem si že jsi strom.."

„ Už jsem se takhle vyhnul několika skupinám lidí které jsem viděl, vy jste dnes vlastně druhá. Prvně jsem se muse skrývat před skupinkou asi osmi mužů, kteří měli docela naspěch a proběhli jen pár metrů ode mně. Jeden z nich mi byl podivně povědomý..." utře si slzy a pohlédne na Juliinu tvář, vyjevenou stejně jako je ta má.

„ Děje se něco?"

„ Znáš prince Williama, chlapče?"

„ Samozřejmě! Jednou jsem ho dokonce viděl..." pokýve chlapec hlavou a najednou si začne uvědomvoat co se stalo.

„ V tom případě doufám, že už jsi ho viděl dvakrát," usměje se Julia a přihodí do ohně kousek suchého dřeva.

Ale, jo, pořád to jde, něco napsat :D

Teď už musím ale koukat na anime, takže sayonara!! :)