Dítě Čtyř

Kapitola 180

„ Počkej, počkej..." zavrtí hlavou nechápavě Will a pohlédne mi huboko do očí. „ Takže ty říkáš, že ti Rikk tohle všechno prostě řekl, a potom tě nechal odejít, aniž by ti to všechno nějak vysvětlil?"

„ On... chtěl mi to vyvětlit. Ale než to stihl, začali se kolem té pláže shlukovat podivná stvoření a Rikk mi pověděl, že za to co všechno mi prozradil bude ztrestán. A i přesto že nevím kdo nebo co by ho mělo ztrestat, tak..." vzpomenu si na bestii se žhnoucíma očima a po zádech mi přejede vlna mrazu. „.. těsně předtím než jsem se probudila z lesa vyběhlo velké stvoření, které Rikka, ve chvíli kdy se přiblížil k moři, bodlo drápy.."

„ Cože? Jak mže duši něco.." vyhrkne Will, ale když si všimne užaslého pohledu jeho otce, okamžitě zmlkne.

„ Takže on existuje!" zasměje se po chvilce a rychlostí blesku se zvedne z trůnu a přejde ke mně. „ Temná kůže, barvy noční oblohy. Oči žhnoucí, jako samé peklo. Zuby bílé, připravené trhat maso živých, kteří by narušili jeho klid. Drápy černé, ještě černější než temnota samotná, k trestání prohřešků neživých. To, je podstata Parridora, Střážce Mrtvých," zarecituje něco, co zní jako úryvek ze staré knihy legend, ale když si opět představím nestvůru, kterou jsem viděla, uvědomím si že král ji opravdu řesně popsal. Ustrašeně polknu a když si král mé reakce všimne, opatrně uchopí mou ruku do svých tvrdých, mnoha bitvami zocelených dlaní.

„ Nechám ti od mistra knihovníka donést o té stvůře pár knih, možná o něm něco najdeš. Já vím jen to, že jde o stvůru z dávných legend, se kterou mě vždy před spaním strašil otec," povzbudivě se na mě usměje a opět přejde zpět k trůnu.

„ Jelikož před námi díky Niřině.. vidění vyvstalo mnoho otázek, doufám že se ke mně a mé skupině na dobu dnešní cesty připojíte..."

„ Bude nám ctí," usměje se na otce Will a hned jak král mávne rukou na znamení že nás propouští přičemž ještě přikáže jednomu ze sluhů aby mu dal přinést zbroj, mě vyvede ven ze stanu a užasle na mě pohlédne.

„ Proč jsi mi o tom neřekla dřív?"

„ Já... Nevěděla jsem jak to vyložit.. Promiň," skloním smutně hlavu, ale Will mě jen láskyplně obejme.

„ To je.. víš já..." sanží se Will najít slova, a po chvilkové odmlce se zhluboka nadechne a opět promluví. „ Potřeboval jsem mu něco říct... Něco co jsem mu nestihl..." všimnu si smutku v jeho očích a nakoloním se k němu. Jeho rty se dotknou mých a spojí se v pomalém, něžném polibku.

„ Zdravím čarodějko! Myslím že přišel čas začít s mým učením!" ozve se za mnou mladý, chlapecký hlas a já se od Willa s omluvným úsměvem odtáhnu.

„ Bože, to tě nikdo nenaučil nevyrušovat lidi uprostřed..." zvednu obočí a Will rychle změní to, co chtěl říct. „..důležité.. konverzace?"

„ Pane bože! Vy jste... Vy.." pohlédne chlapec na jeho tvář a já si rychle dám ruku před ústa, abych skryla zasmátí.

„ Já jsem já, chlapče! Ale kdopak jsi ty, to by mě zajímalo!" zasměje se Will a prohrábne chlapcovu neposednou čupřinu.

„ Já... já.. já..." zasekne se chlapec na jednom slově a užasle skáče pohledem mezi mnou a Willem.

„ Jmenuje se Renril, je synem.." uvědomím si že není dobré, abych před chlapcem mluvila o jeho otci, který bohužel padl v první bitvě, kterou jsme s Meldejenci svedli. „ Je synem bývalého maršála Rodricka Altheima."

Opatrně na chlapce pohlédnu ale všimnu si výrazu, který svědčí o tom že se se smrtí svého otce jaksi.. smířil. Na chvíli mě napadne, jestli bych bya něčeho takového schopná i já, ale okamžitě tu myšlenku zavrhnu, protože sama nevím, jaké to je, mít už od narození dva rodiče.

„ Tak v tom případě mě těší chlapče," podá mu Will ruku a Renril mu s ní nadšeně zatřese. Ve Willově tváři se objeví podivený výraz, se kterým si prohlédne dlaň, která mu kvůli chlapcově stisku zbělela. „ Máš docela silný stisk.."

„ O... omlouvám se.." všimnu si vyděšeného záblesku v chlapcových očí a celé jeho tělo se napne jako by očekával že ho Will praští.

„ Nevím co přesně ti Nira slíbila že tě naučí, ale má teď spoustu práce kterou musí udělat," kývne na mě s úsměvem, ve kterém si také všimnu trochy lítosti, související s chlapcovou ztrátou.

„ Aha.." sklopí Renril smutně oči, ale poté co k němu Will něco zašeptá tak potichu, že rozumím jen něco jako šermovat, zvedne hlavu s nevěřícným výrazem ve tváři a zběsile zakýve hlavou.

„ A to tě tomu otec nidky neučil?" chytí Will chlapce kolem ramen a kývne na mě. Uvidíme se později. Naznačí rty a zatímco chlapec blábolí něco o tom, že když byl malý, tak byl moc slabý na to aby udržel meč a tak ho otec neměl moc v lásce, pomalu s ním začne odcházet směrem k nedalekému cvičišti.

S úsměvem se otočím směrem k táboru a zatímco přemýšlím o tom, jakou práci měl Will na mysli i vzpomenu, že týden předtím než nás v lese přepadli mluvil o tom, že bývalí vrchní vojevůdce zemřel a že po sobě zanechal jediného syna. Svět je malý. Napadne mě a sama pro sebe se usměju.

Úsměv mi však z tváře rychle zmizí, když si všimnu několika vojáků lehké kavalerie, kteří zorvna osedlávají své koně.

„ Tak tohle ti vrátím.." zamumlám si pro sebe a naštvaně vyrazím ke dvěma koňům stojícím vedle Willovi chalupy, kteří se pod dohledem shrbeného muže pasou na čerstvé trávě.

No, tak Will přenechal Niře "romantické" osedlávání koní, hezké ne? :D

Ne dobře, až se večer zase utáboří, nejspíš jim tedy na vaši žádost dopřeju trochu toho soukromí :)

Třeba tak dobrého soukromí, že tam nebudu ani já, abych to mohl sepsat! Ha! :D