Dítě Čtyř

Kapitola 186

Zatímco se pomalu přibližuji k Juliinu stanu, pořád se snažím nemyslet na to, že bych si to mohla jednoduše vyčarovat. Stejně bch jí to musela říct a když to řeknu takhle, tak to bude nejjednodušší..

Will se ode mně odpojil už když jsme vyšli z lesa, protože potřeboval zkontrolovat své muže, ale slíbil mi žee hned jak bude hotov, vrátí se za mnou. Už cestou lesem jsem si všimla, jak na mě hledí ještě zamilovanějším pohledem než dosud.. I když se musím přiznat, že jsem se také několikrát přistihnula při tom, jak přemýšlím nad minulou nocí a pohlížím na něj s takovou něhou, s jakou jsem se nikdy na nikoho nedívala..

Když však dojdu k Juliinu stanu a odhodlaně odrhnu jeho vstupní plachtu, přivítá mě Julia a Siff, sedící u malého dubového stolečku který Siff, podle mě neznámé magie která z něj vyzařuje, vyčaroval, při společné snídani. Všimnu si jejich rozcuchaných vlasů a Juliina unaveného, spokojeného pohledu a pochopím, že měla podobnou noc jako já.

„ Zdravím Jul, Siffe..."

„ Ahoj Niro! To už jsi vzhůru?" usměje se na mě a když mi pohlédne do očí, otočí se k Siffovi a jeně kývne hlavou na stranu. Siff viditelně vykulí a pohlédne na mě, ale mlčky se zvedne a odejde ven ze stanu.

„ Tak... jaký to bylo?" zvedne se Julia od snídaně a přejde k několika lahvičkám stojícím na nočím stolku, který si vyčarovala ona sama. Bože, mi mágové máme pohodlný život....

„ Co myslíš?" zvednu jedno obočí, ale když si založí ruce na prsou a upře na mě je to na tobě vidět pohled, nervózně si zasunu neposedný pramínek vlasů za ucho.

„ Bylo to... úžasné.." kousnu se do rtu a Julia se ke mně otočí, se dvěma stejnými lahvičkami v rukách.

„ Tak to jsme na to stejně!" zasměje se a jednu mi podá. Když si ji vezmu, Julia tu svou odzátkuje a když následuju jejímu příkladu, spokojeně si se mnou ťukne.

„ Tak, asi na zkušenosti!"

Obě do sebe vylijeme obsah nádobky a okamžitě se nám udělá tak špatně, jakobychom snědli kilo soli. Rychle před sebe vyčaruju dřevěné vědro a naštěstí se mi to podaří těsně předtím, než do něj vyvrhnu svou dnešní snídani, v podobě několika muffinů. Julia se rychle zakloní a snaží se nevolnost zvládnout, ale nakonec se také předkloní a použije moje vědro, aby si ulevila.

„ Slyšela jsem že je to hnusné, ale takhle..?" podaří se mi vyhrknout mezi návaly nevolnosti a Julia souhlasně pokýve hlavou, neboť se na nic jiného nezmůže.

Trvá nám dobrou půlhodinu než zvládneme nevolnost, která mi připomíná dobu kdy jsem se pokusila sníst kousek palačinky od Patrickovi matky... Nakonec jsme však jakž takž schopné fungovat, i když si obě připadáme o několik kilo lehčí.

„ Tak tohle, už nikdy pít nechci..."

„ Nápodobně.." zasměje se Juli a opatrně se protáhne. Následně přejde k východu ze stanu a lehce odhrne plachtu, aby mohl vykouknout ven, přičemž nedkáže udržet zklamané zaúpění. „ Tak snídani už asi nedojím..."

Copak to asi bylo za nápoj, že? :D