Dítě Čtyř

Kapitola 199

Čepel se však náhle zastaví, přímo nad otcovou nechráněnou hlavou. Všinu si vyděšeného výrazu, se kterým otec vzhlédne na čepel těsně nad ním, načež se mu po čele spustí lehký pramínek krve, jak mu jako břitva ostrá čepel jen lehce přejede po kůži. Stejně tak si všimnu admirálova bolestivého, vyděšeného výrazu, se kterým na svou ruku hledí, a náhle si uvědomím že čepel nezsatavil schválně.

„ Ne!" vyhrkne, když mu vytrhnu čepel z plece a co nejrychleji s ním máchnu směrem k jeho nechráněnému krku, kde by normálně měl helmu.

Zatímco se jeho tělo sklátí vzad a Kaerthaan mu jednoduše vyklouzne z dlaně, jeho hlava uletí ještě několik metrů než spadne do trávy, doprovázená sprškou krve z jeho přeseknutého krku. Okamžitě se otočím ke stále klečícímu otci a sehnu se k němu, abych zkontroloval zda je vpořádku.

„ Ty... ty..." začne otec mumlat, zatímco hledí na admirálovo bezhlavé tělo a začne se nekontrolovaně klepat.

„ Je to vpořádku otče. Jsi vpořádku.. Už nevstane.." objemu ho a cítím, že se jeho třas stejně nezklidňuje, naopak, po otcových tvářích se začnou koulet slzy a z hrdla se mu vydere naprosto vyděšený vzlyk.

„ Ty.. Ty..." opakuje stále dokola, i když ho pomalu pustím a pohlédnu na meč, ležící vedle mně, ne který otec mezitím přesunul pohled.

„ Tohle už nikomu neuškodí," zasunu Kaerthaan zpět do pochvy, kterou sundám z admirálova těla, a pověsím si ji na záda. „ Asi tě radši odvezu k Julii, co ty na to?"

„ Ty.. ty..." třese se otec dál a když ho zvednu na nohy, odevzdaně se nechá vysadit na admirálova trpělivě stojícího koně. Když vsadím nohu do třmenu a chystám se vyhodit do sedla, otec na mě upře podivný, lehce šílený zrak.

„ Otče?" nakloním nechápavě hlavu, ale on se jen opět začne třást.

„ Ty.. ty.. ty.."

---

Iori

Unaveně pohlížím na to, jak jsou poslední zbytky Meldejenců kteří utekli do lesa přivedeni zpět do tábora a svázáni. Zrovna když se zakousnu do sladkého, červeného jablka, který mi před chvílí přinsl jeden z mediků který mi ošetřil ránu na zádech, uslyším za sebou Faendalův hlas.

„ Zach a Valor.."

„ Já vím," zavrčím než stihne vyslovit to, co se však bohužel stalo pravdou. Když jsme vyběhli vstříc nepřátelům poté co nás Will opustil, Meldejencům se podařilo nás rozdělit a když se země kvůli kouzlu jednoho z těch bojujících mágů otřásla, viděl jsem jak je oba obestupuje přes třicet Meldejenců.

„ Zemřeli tak, jak žili. Jako hrdinové," usměje se na mě Faendal a sesune se ne prázdnou skládací postel naproti.

„ Z těch třiceti co je obestoupilo přežil jeden. Dokonce jsem ho osobně našel v lese, jak se udýchaně krčil za jedním stromem," zakloním hlavu vzad a když si promnu oči, cítím jak se mi zaschlá krev, kterou mám pokrytou tvář, drolí pod prsty. „ Mlátil jsem ho kamenem znova a znova. Naschvál jsem mu to prodlužoval..."

„ Zasloužil si to," odflusne si rozzlobeně Faendal, ale v jeho tváři se odráží smutek.

„ To byl dneska zase den..." ozve se další hlas, přicházející k nám uličkou mezi postelemi, na kterých eží zranění vojáci.

„ Hlavně pro tvoje rameno," odfrkne si Faendal a posune se, aby si mohl Kremnis také sednout. Okamžitě si všimnu krví nasáklého obvazu na jeho rameni.