Dítě Čtyř

Kapitola 191

„ Omlouvám se za svou neurvalost, Vaše Vel.."

„ Takto rázné a schopné mediky je těžké najít, Julio," usměje se na ni král a zatímco se vojáci v přední části průvodu dávají do pohybu, přejde naše malá skupina, která se právě rozrostla a tři stojící a jednoho spícího člena, na okraj cesty.

Trvá skoro deset minut, než vůz který převáží silně zraněné vojáky přijede na naši úroveň a já mám tak možnost vidět velkou část naší armády, což mě donutí si uvědomit jak velká bojová síla na naší straně je. Dokonce se mi zdá, jako by mužů bylo více než při boji na pláži, ale to bude asi tím že tam byli všichni rozprostřeni na větším území. Julia vůz mávnutím na vozku zastaví a rozkáže oběma vojákům, kteří seržanta drží mezi sebou, aby ho vnesli dovnitř. Kývne na nás abychom ji následovali a polečně vejdeme do šera dřevěného, bytelného vozu.

První čeho si všimnu je něpříjemný, železitý pach, který se společně se spoustou energie země vznáší všude kolem. Zjistím že skoro žádnou z těch energií, kromě té která patří mitru Nerovi a Julii, nepoznávám. Julia ukáže k jednomu z mnoha volných lůžek v zadní části vozu a já si mezitím prohlédnu uže kteří leží na postelích kolem, načež si uvědomím že to nebyl dobrý nápad. Všechny postele okolo mě jsou plné mužů, kteří stojí na pokraji života a smrti, se zraněními které by žádný medik, který neumí používat magii, nikdy nebyl schopný vyléčit. Přesto vedle každého z nich stojí alespoň jeden medik a díky své energii nutí zraněnou tkáň regenerovat se. Podvážím se přistoupit k jednomu z mužů, který se nezdá být nijak více zraněný a pohlédnu na jeho tvář.

„ Má toho za sebou hodně a až se probudí, možná už nebude takový jako dřív," zvedne od něj hlavu mladá medička, která na něm drží ruce a i přesto že se mnou mluví do muže pouští svou zemní energii. Když od zraněného muže vzhlédnu a podívám se na ní, obočí mi vyjeveně vylětí vzhůru když ji, i ve dejším šeru, poznám.

„ Zdravím Petro," pokuím se usmát, ale přítomnost skoro mrtvého muže změní můj úsměv v podivnou grimasu.

„ Ahoj," kývne na mě a zavře oči. Všimnu si že se její energie v mužově těle pohybuje a když zjistím že se hromadí v oblasti jeho krku, mimoděk tím směrem pohlédnu.

Jen tak, tak se mi podaří otevřít dveře vozu a naklonit se k rychle ubíhající zemi po které jedeme, než ze sebe vyvrhnu tu malou trochu jídla co mi ještě v žaludku zbyla. Přesto se mi z hlavy nepodaří dostat obrázek mužova krku, tedy píše napůl odseknuté hlavy.

„ Myslím že než se probudí, raději budeme pobývat venku," uslyším za sebou králova slova, ve kterých lze místo znechucení, které bych očekávala, slyšet lítost.

„ Vpořádku. Hned jak se probudí, pošlu pro vás posla," odpoví Julia a já se opatrně zvednu.

„ Počkejte, řeknu vozkovi ať za.."

„ Není třeba," odpoví se král a když mu ustoupím z cesty, seskočí z jedoucího vozu na zem, jako by mu nebylo přes padesát. Will otce rychle následuje a jeden z mediků začne prozíravě připravovat dlahu, kterou bude někdo z nás nejspíš brzy potřebovat. Když si uvědomím že teď je řada na mě, zhluboka se nadechnu a s menším rozběhem z vozu vyskočím, přičemž málem srazím kolemjedoucího vojáka z koně.

„ Omlouvám se!" zakřičím, zatímco rychle přeběhnu ke králi a Willovi, kteří přešli ke kraji cesty a jeden z poslů který předtím, když jsme si všimi Olivera, stál u krále, jim předá uzdy jejich koní se kterými tu zřejmě čekal.

„ Bylo docela nezodpovědné si tam takhle nechat koně, Williame.." poškádlí král syna když k nim přijdu a poté co ho Will praží pohledem se oba pustíme do smíchu.

„ Et tu, Brute?" vykulí na mě Will oči, ale v koutcích úst mu také zacuká úsměv a já si od něj jen se zasátím přeevezmu Blaze. To už k nám přiskočí i Garbeth, společně s oběma vojáky ze kterých si Julia udělala nosiče.

„ Janusi, tohle bylo opravdu nebezpečné.." kývne na krále Garbeth, ale v jeho tváři je vidět potěšený úsměv. Král odpoví jen pokrčením ramen a zamumlá něco jako muž ve středních letech a trocha zábavy.

No, tak co bych k tomu řekl no.. ono.. to už je takovej zvyk, to furt nějak protahovat...

Ale už s tím končím!

Přísahám!

*ďáblesky se směje a drží zkřížené prsty za zády*